Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sezátiší s kavárnou aneb plynutí
Výběr: Armand
03. 09. 2006
13
0
5247
Autor
Dirty
Den první
Nastoupila do jedné z pražských tramvají, zavřela okna, těsně před nosem všednosti, která se už už drala dovnitř. S bílorudým karafiátem, jehož okvětní lístky vypadaly jako motýli, čekající na vzlétnutí, se opřela o zábradlí v zadní části vozu. Skulinkami v podlaze sledovala tepající silnici, až do chvíle, kdy se její pohled zastavil o pár pánských bot natočených směrem k ní. Když zvedla hlavu, spatřila pána v klobouku, který se skláněl nad jejím karafiátem a mocně se nadechoval.
„Kdybyste mi dala ten karafiát, tak vám za něj dám tuhle knížku, co vy na to?“ řekl a z kapsy šedého kabátu vytáhl knihu.
„No…ale ten karafiát, to je dárek…“ cukala se Ingrid.
„Hmm…“ Muž s kloboukem se zamyslel. „Ale takový už nikde neseženu…prosím vás.“ Chvíli pozoroval skulinkou tepající silnici a pak jen tak napůl úst zašeptal: „Karafiát ze srostlých motýlů…Tak víte co? Já si od vás ten karafiát půjčím a zítra vám ho vrátím.“
Tramvaj zastavila, muž s kloboukem téměř vyletěl ze dveří, ale ještě předtím vzal Ingrid karafiát z ruky a do té druhé jí vrazil knihu. Přeběhl silnici a zmizel za rohem s kavárnou.
Ingrid ji pozorovala oknem tramvaje; kavárna byla opět v pohybu. Výloha s nálepkou čaje, ze kterého by se ještě kouřilo, kdyby ho ranní slunce neohodilo mokrými paprsky. Zametač je uklízel právě ve chvíli, kdy stékaly na chodník.
„To se ani nepodíváte, jakou knihu vám to dal?“ zeptala se dáma do této chvíle otočená k Ingrid zády. „Teda né že bych poslouchala…já jen…“
„Kdybyste mi dala ten karafiát, tak vám za něj dám tuhle knížku, co vy na to?“ řekl a z kapsy šedého kabátu vytáhl knihu.
„No…ale ten karafiát, to je dárek…“ cukala se Ingrid.
„Hmm…“ Muž s kloboukem se zamyslel. „Ale takový už nikde neseženu…prosím vás.“ Chvíli pozoroval skulinkou tepající silnici a pak jen tak napůl úst zašeptal: „Karafiát ze srostlých motýlů…Tak víte co? Já si od vás ten karafiát půjčím a zítra vám ho vrátím.“
Tramvaj zastavila, muž s kloboukem téměř vyletěl ze dveří, ale ještě předtím vzal Ingrid karafiát z ruky a do té druhé jí vrazil knihu. Přeběhl silnici a zmizel za rohem s kavárnou.
Ingrid ji pozorovala oknem tramvaje; kavárna byla opět v pohybu. Výloha s nálepkou čaje, ze kterého by se ještě kouřilo, kdyby ho ranní slunce neohodilo mokrými paprsky. Zametač je uklízel právě ve chvíli, kdy stékaly na chodník.
„To se ani nepodíváte, jakou knihu vám to dal?“ zeptala se dáma do této chvíle otočená k Ingrid zády. „Teda né že bych poslouchala…já jen…“
„Chtěla byste se podívat? Ale že se ptám, tady máte. Já stejně neumim číst.“ Podala jí knihu, a když tramvaj zastavila, třikrát zaklepala na skleněnou výplň a z otevřených dveří vystoupila.
Den druhý
Vracela se zpátky, vlastně měla vystoupit o zastávku dřív… (Tramvaj zůstala dál uzavřená sama do sebe. Přes zdi pronikalo jen málo hluku, a tak se vevnitř žilo jen jedním životem a zároveň životem všech uvnitř. Teď už pokračuje jízda bez Ingrid, aby dál nastoupila třeba jiná Ingrid, aby se zkrátka životy promíchaly. Ven a dovnitř. Kolik možností ještě zbývá, než se zase tahle tramvaj sejde v uspořádání, v jakém se právě rozešla?)
Den třetí
Ingrid sledovala svůj stín, který ji bezpečně naváděl do kavárny. Sedla si ke stolu potřísněného tekutými bylinami pravděpodobně z babiččiny zahrádky. Spontánně si přivoněla. Vše černobílé uvnitř místnosti dostalo barevný nádech. Prasklé hodiny na zdi odbíjely každou vteřinu do ztracena.
„Tak co to bude tentokrát?“ zeptala se zvesela obsluhující.
„Skoro to samý co minule…čaj s trochou mořský soli a příchutí svobody.“ Žena se pousmála. „To je ale úplně něco jinýho. Minule ste chtěla tak trochu zimní čaj ztuhlý mrazem, ale rozveselený skořicí.“ Ingrid se zasmála.
„Máte pravdu. Vy si to pamatujete?“
„To víte, my si takovýhle věci pamatujem. Obzvlášť ty vaše nápady.“ Potutelně se zatvářila a ukázala na notýsek, který držela v ruce.
„A taky si to píšem, některý možná dáme i do lístku. Pak už si jenom ukážete na ten, na kterej budete mít chuť, a…“
„Já ale neumim číst,“ usmála se a rozhlédla se po plné kavárně.
„No…to je fuk…ještě něco byste si dala?“
Ingrid neodpověděla, jen zatřepala hlavou. Mohlo to znamenat ano i ne. Obsluhující už byla zvyklá na podivné chování hostů kavárny, a tak odešla.
„Tak co to bude tentokrát?“ zeptala se zvesela obsluhující.
„Skoro to samý co minule…čaj s trochou mořský soli a příchutí svobody.“ Žena se pousmála. „To je ale úplně něco jinýho. Minule ste chtěla tak trochu zimní čaj ztuhlý mrazem, ale rozveselený skořicí.“ Ingrid se zasmála.
„Máte pravdu. Vy si to pamatujete?“
„To víte, my si takovýhle věci pamatujem. Obzvlášť ty vaše nápady.“ Potutelně se zatvářila a ukázala na notýsek, který držela v ruce.
„A taky si to píšem, některý možná dáme i do lístku. Pak už si jenom ukážete na ten, na kterej budete mít chuť, a…“
„Já ale neumim číst,“ usmála se a rozhlédla se po plné kavárně.
„No…to je fuk…ještě něco byste si dala?“
Ingrid neodpověděla, jen zatřepala hlavou. Mohlo to znamenat ano i ne. Obsluhující už byla zvyklá na podivné chování hostů kavárny, a tak odešla.
Den čtvrtý
„Tady máte ten čaj a nepijte ho moc rychle, ať se v něm neutopíte, přece jenom je to moře…“ Obsluhující zavrtěla hlavou: „Stejně se ale divim, že ste si dneska dala to samý co včera.“
„Dochází mi inspirace…“ ospravedlňovala se Ingrid, mávajíc čajovou lžičkou.
„Ale děte, tomu nevěřim,“ poťouchle se usmívajíc, hladila si zástěru. „Taková inspirace, ta se jen tak neztrácí. Schovala se, to je všecko.“
Ingrid se podívala přes plné stoly ven. Za výlohou se snášela unáhlená samota. Žena odešla. Zaskřípání otevírajících se dveří vyrušilo Ingrid z intenzivního snění. Kdosi otevřel okno, snad vítr. Někdo si to poznamenal do notýsku. Možná budoucí báseň z náhodně vyplynulých skutečností.
Ingrid se podařilo převrhnout šálek s čajem. Mořská voda začala vyžírat stůl z bylin, vše barevné se změnilo v černobílé. A v tom si všimla mezi dveřmi svého karafiátu. Začala se rychle oblékat (šálek nechala převrhnutý). Jen její pohled byl pomalý. Ingrid sledovala malé moře uprostřed stolu. (Dvacetikorunu postavila přímo k jeho břehům.) A pak si vzpomněla. Rozběhla se k ruce s karafiátem, vytrhla ho jeho majiteli, a když míjela muže s kloboukem, vykřikla: „Zejtra vám tu knihu vrátím.“
„Dochází mi inspirace…“ ospravedlňovala se Ingrid, mávajíc čajovou lžičkou.
„Ale děte, tomu nevěřim,“ poťouchle se usmívajíc, hladila si zástěru. „Taková inspirace, ta se jen tak neztrácí. Schovala se, to je všecko.“
Ingrid se podívala přes plné stoly ven. Za výlohou se snášela unáhlená samota. Žena odešla. Zaskřípání otevírajících se dveří vyrušilo Ingrid z intenzivního snění. Kdosi otevřel okno, snad vítr. Někdo si to poznamenal do notýsku. Možná budoucí báseň z náhodně vyplynulých skutečností.
Ingrid se podařilo převrhnout šálek s čajem. Mořská voda začala vyžírat stůl z bylin, vše barevné se změnilo v černobílé. A v tom si všimla mezi dveřmi svého karafiátu. Začala se rychle oblékat (šálek nechala převrhnutý). Jen její pohled byl pomalý. Ingrid sledovala malé moře uprostřed stolu. (Dvacetikorunu postavila přímo k jeho břehům.) A pak si vzpomněla. Rozběhla se k ruce s karafiátem, vytrhla ho jeho majiteli, a když míjela muže s kloboukem, vykřikla: „Zejtra vám tu knihu vrátím.“
Den pátý, poslední
Stíny ji naváděly domů. Zastavila se před prázdnou dírou, která tady zbyla po nedávno zbouraném domě. Cihlové zdi těch, které stály po jeho boku, byly plné různých zbytků. Výkřiky přilepené k zaschlé maltě nebo smích uvízlý ve staré izolační pastě byly občas slyšet. Čtyři železné tyče podpíraly ty dva náhle osamocené. A pak ten jeřáb…
Její dům stál kousek za staveništěm. Ingrid sledovala svoje okno, které bylo jako jediné otevřené. Pruhovaná záclona vlála ven. V tomto okamžiku to byl jediný pohyblivý element v zorném úhlu Ingridina oka. Muž s kloboukem prolomil mlčení:
„Co vlastně děláte celý den?“
„Co by. Jezdím tramvají sem a tam…“ Muž se při své náhlé představě zasmál. „A občas poklepáváte na ramena kolemjdoucím, kteří otáčejí svá rozechvělá ramena za tou odvážností.“ Zasmál se, ani stopa po ironii. „Většinou to jsou muži, ale ženskou krásu dokážete jistě také ocenit. To se pak zvláštně ukloníte, ale s takovou podzimní samozřejmostí, s jakou opadávají v tomto období stromy, nemám pravdu?“ Ingrid se zablesklo v očích, odtáhla záclonu. „Jak ste to uhád?!“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, vyskočila z okna.
Její dům stál kousek za staveništěm. Ingrid sledovala svoje okno, které bylo jako jediné otevřené. Pruhovaná záclona vlála ven. V tomto okamžiku to byl jediný pohyblivý element v zorném úhlu Ingridina oka. Muž s kloboukem prolomil mlčení:
„Co vlastně děláte celý den?“
„Co by. Jezdím tramvají sem a tam…“ Muž se při své náhlé představě zasmál. „A občas poklepáváte na ramena kolemjdoucím, kteří otáčejí svá rozechvělá ramena za tou odvážností.“ Zasmál se, ani stopa po ironii. „Většinou to jsou muži, ale ženskou krásu dokážete jistě také ocenit. To se pak zvláštně ukloníte, ale s takovou podzimní samozřejmostí, s jakou opadávají v tomto období stromy, nemám pravdu?“ Ingrid se zablesklo v očích, odtáhla záclonu. „Jak ste to uhád?!“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, vyskočila z okna.
Je to nádherné, jemné a protkané nitkami podivuhodné pomíjivosti, jako pavučiny babího léta...
děkuji za to, že jsem mohl číst.. dirty
*V*
pozorovatel
10. 09. 2006
já myslím, že je to napsaný přesně tak jak jsem chtěla
takže jestli ti chybí akčnost není to můj problém ale tvůj :)
člověk_který_není
10. 09. 2006pozorovatel
10. 09. 2006
tato povídka byla napsána ještě dříve než do českých kin kdy přišla amélie, bohužel (pro tebe) jsi zřejmě zaseklá právě na tomto filmu a tak kritiku od rádoby nezaujatého čtenáře nelze brát vážně
člověk_který_není
08. 09. 2006Nicollette
08. 09. 2006člověk_který_není
07. 09. 2006Nicollette
07. 09. 2006člověk_který_není
07. 09. 2006
a přitom jí nenávidíš? (no ještě že jste mě neupozorňovali na chyby :-D)
díky všem
a přitom jí nenávidíš? (no ještě že jste mě neupozorňovali na chyby :-D)
díky všem
"třikrát zaklepala na skleněnou výplň" - připomíná mi to film Švindlíři.
Jinak se mi to celkem líbí, jsou tam hezký obraty a tak, ale je v tom pro mne moc velkej zmatek.