Jak číst ALIMRU?

Jak číst Alimru?

Motto:
„obvykle mě neokouzlí pouhý balík přes sebe nakladených slov... ani teď“

(z kritik písmáckých čtenářů)

Když jsem se zamýšlel nad tím, jak nazvat tento můj příspěvek, uvědomil jsem si, že autorčina poezie se skutečně dá „číst“ různými způsoby. Sice příspěvek publikuji v rubrice literární kritiky, ale raději následující zamyšlení uvozuji jako své čtení Alimry. Začnu jak jinak než otázkami. Jaké jsou vlastně možnosti čtení poezie v obecné rovině? Jaký z modelů použít? Kdy jaký způsob použít? Kdy a jakou kritiku textu použít?

První z paradigmat mechanismu „čtení“ poezie nazývám významovým fundamentalismem (a). Tento názor je zosobněn představou, že text má „objektivní esenci“ a úkolem čtení a procesu, který nazýváme interpretací - je tuto esenci odkrýt. Interpretace je v tomto náhledu pasivní recepční procedurou, podobnou dešifrování zakódované zprávy. Rozprava nad literárním dílem je obvykle bohužel náchylná skončit v diskusi nikoli o poetice, nýbrž v zástupné diskusi moralistické či v  relativizaci mezigeneračních hodnot.

– Všiml jsem si , že autorce je v rámci zdejšího kritického diskurzu vytýkáno to, co si dovolím pracovně označit „šifrování“. Kritici významového fundamentalismu  metodami téměř inkvizičními podrobují text „významové zkoušce“ a leckdy jim nezbude než s bezradností a zoufalstvím se v rámci této ideologické jednoduchosti od textů odklonit. (ad motto ).

Druhé paradigma zde označím strukturálním fundamentalismem (b). Tento myšlenkový model pracuje s předpokladem, že každý text může být interpretován nekonečným množstvím způsobů - že je v něm možno odhalit nekonečné množství různých významů. Strukturální text vyzývá k nekonečnému čtení, aniž by umožňoval jakékoli konkrétní možné čtení. Text je chápán jako kompozice nabízející prostor čtenáři a jeho asociacím.

V kritické praxi je nejdůležitější rozhodnout, zda je text konstruován pro čtení způsobem (a), nebo (b). Největší omyly kritického přístupu spočívají v aplikaci čtení (a) na text který je psán pro čtení (b) a naopak.

Troufnu si tuto pasáž zakončit drobnou paralelou s výtvarným uměním. Je známo, že dva výtvarníci, z nichž jeden je stoupencem tradiční figurativní malby a druhý abstraktního modelu, těžko najdou společnou řeč. Pracují totiž s protikladnými způsoby vidění světa, které jsou do značné míry založeny na vymezení se proti sobě navzájem.
Podobné je to s teoretickými modely textů, které jsou komponovány pro čtení na základě významového (a) nebo strukturálního fundamentalismu (b).

1) tematizace, jazyk

vytiskl jsem si několik autorčiných básní a  zaměřil se na frekvenci nejpoužívanějších slov. V několika obměnách nacházím výraz „mříž“ ve spojitosti s dialogem a slovem „ústa“.
Autorka hojně tematizuje motiv komunikace. Komunikaci která selhává.

„postavíš mříž kolmo k ústům / mé slovo zašij do kapes“ (1)

„přes mříže / tepaných slov/ do námrazy skel“ (2)

„psal jsi o stínu koruny nebe / já slyšela / ze skla obraz varhan“ (3)

„Chtělo se mluvit do bouřek / pak proměnou ozvěny /
 na jazyku roztálo slunce“ (4)

„co příště namluví se bublin / které jen světlem si sáhnou / na představu už  dávno / utopené vzdálenosti soli“ (5)

Zobecněním je zde možná nalézt za konkrétní vztahovou záminkou i odkaz na problém básnické tvorby jako takový. Téma (ne)srozumitelnosti ústící do ocenění nesdělitelného a tušeného.

V souvislosti s výše uvedeným citátem (3) mě napadá analogie s Paulem Celanem a jeho sbírkou Mříže pro řeč.. nedá mi neocitovat jeho slova vyjadřující leckdy zoufalství autora nad textem a křehkostí jeho výpovědi.. „báseň je osamělá, ale je na cestě“,..

2) intimita versus srozumitelnost

Když si sám sobě kladu otázku co mě na autorčině poetice oslovuje nejvíc, docházím k závěru, že jde o intenzivní pocit intimity.
Intimity navozené mezi textem a čtenářem. Privilegovaný vztah,  který vzniká zvláště u textů víceméně strukturálně zaměřených, stojících na naší pomyslné ose čtenářského očekávání blíže teorii  (b).

Nacházím jej silně v textech:

 „ta .. jednoduchá“ , „střepy dřeva .. básníkům“, „bez vykřičníku jen do z(a)tracena“,  „Možná hodinář by věděl, jak pojmenovat dobu, které se podléhá jen jedenkrát do roka“.

Tento efekt je naopak velmi tlumen u významově jednoznačných textů typu „Z deníku ateisty“  což je jeden z textů evidentně komponovaných pro kritiku a čtení ad (a).

Ano, v mém čtení Alimry mám za to, že k navození onoho pocitu sounáležitosti, spiklenectví.. jakého si pomrkávání autora na čtenáře ve smyslu (já vím..)  je dosaženo - ač to bude mnoho čtenářů šokovat – právě atakem na jednoznačnou srozumitelnost textu. Jakoby ona „nesrozumitelnost“ v podobě neexistence dominantní interpretace, která kontroluje a stabilizuje významovou linii textu - vyvářela kolem textu jakýsi ochranný mlžný závoj. Text se stává odrazištěm, to hlavní se promítá na bílé ploše kolem něho a za ním. Text poskytuje prostor (neveřejný)  - útočiště dávající pocit bezpečí a intimity za závojem znejasněného klubka významů, pocit že uchopení textu je zcela a jen v mé intenci..  .

Zde mě opět má profesní neliterární myšlenková výbava nutí hledat záchytné body na půdě výtvarné. Analogii ve výtvarném světě nacházím u konceptualismu a minimalismu. Cílem těchto myšlenkových směrů je co nejvíc imaginace přenést na stranu konzumenta.. Motiv artefaktu je opuštěn.. umění už není to „v rámu“, ale to „mimo rám“.. posledním, možná zoufalým cílem umění, zdá se je přinutit diváka poeticky být.. k pochopení, že umění není fyzická esence obrazu.. malby na plátěném podkladu, nýbrž jde o duševní proces uvnitř konzumenta. Soudobé umění zůstává zakleto v náznaku – konceptu, přílišné dokončení, v případě konceptualismu i jeho realizace, vyřčení, pojmenování.. znamená jeho smrt.  

V literatuře se básnická nesrozumitelnost projevuje coby urážka tradičního informačního kódu, který následně plodí znejistění. Svou roli zde hraje i jakési potěšení z porážky vlastní logiky a myšlenkového zacyklení.Hledání klíče k textu se stává osobním dobrodružstvím. Čtenář proniká do poselství, což znamená, že používá celou řadu dohadů na základě svého „čtenářského očekávání“, které je přiměřené jeho věku, životním zkušenostem a intelektu.

Důležitý bod v autorčině tvorbě nastal (ať už vědomě či nevědomě – nebo existuje pouze v mém čtení autorky) v momentu, kdy se nejednoznačnost nestala jen podružným charakteristickým rysem textu, ale jeho základní pružinou, který nutí čtenáře zaujímat k poselství jiný než interpretační postoj – nutí jej číst text nikoli jako pouhého zprostředkovatele významů. Texty tohoto typu nabádají čtenáře vidět v textu trvalý zdroj významů nemířících pouze jedním směrem.
(Cesta od interpretace ke struktuře, cesta od srozumitelnosti k nesdělitelnému..)

„až k zápraží vypadlého moře
    … prší
těsně pod práh srozumitelnosti
    … poezie“  (4)

Obraz této poetiky se stále více blíží myšlence textu jako stroje na asociace.. .

„vodě rovná
do očí vložím třetí rozměr
všech nevyřčených „chceš?“ (1)

Zdá se mi, že se takové poetiky autorka několikrát ve svých textech dotkla.

2) šifra a šifra

To , že jsem v úvodu napadl kritiky „významového fundametalismu“ z pozice jejich neschopnosti opustit dogma „interpretace“ jako jediné metody uchopení díla neznamená, že autorce nevytknu jistý úsek její tvorby pro který použiji název totožný: „šifrování“.

Má kritika principu šifry bude ale přicházet ze zcela odlišných pozic.

Jedná se o několik autorčiných textů, které na cestě od období aplikovaných metafor a  hravé dvojznačnosti již formálně směřují k strukturalistické poetice, ale dosud nedosáhly požadované čistoty.
Vidím je jako šifrované vzkazy ve kterých při čtení narážíme na překážky v interpretaci, které ovšem nejsou cestou k vytvoření vícerozměrné významové klenby nad textem, jen poeticky oddalují výklad své jediné významové linky.

Hodnota těchto jednosměrných šifer ihned po dekódování devalvuje na pouhou informaci a básnický potenciál zaangažovaný do hry v tomto momentu mizí (jako kulisy) a text v ruku v ruce se odhaleným významem kráčí vstříc zapomnění.

3) „I takové bývají“ – hold metafoře

Většina mého zamyšlení nad Alimrou byla vztažena k dílům posledního období, publikovaných časově po zde bohatě recenzované a oceňované sbírce „I takové bývají“. Básně jsou s výjimkami většinou psány pro čtení způsobem (a).

Zastavím se krátce i u tohoto velmi kvalitního autorčina tvůrčího období. Vnímám sbírku zvláště optikou textů „Mužům chladných žen“ , „bez Venuše se točí hrnčířův kruh“, „Písmeno „s“ píšu zakulaceně bez špičky“,  jako velmi kvalitní variace ve dvojznačnosti a metaforách. Autorka dosahuje působivého napětí citlivým dávkováním odtažitosti a citu, jemným balancováním mezi chladnou objektivitou na pozadí spontánních emočních záblesků.
 
Zaznamenal jsem ve čtenářských ohlasech, že je autorce vyčítána jistá míra chladnosti –  dokonce padl termín „konstruovanost“.

Ano, Alimra není z básnířek, co se vydaly cestou maximální otevřenosti.. těch, co nám jako hlavní trumfy předkládají smutné a nezřídka ještě otřesné stránky svého života s takzvanou „upřímností“ . Obrazně řečeno  není ten typ co vysype naráz obsah své kabelky s představou, že za každou cenu musí citově upoutat – ano díky jí, že nás nesměruje do pozice falešného soucitu a nezahanbuje přehráváním „velkých“ citů.

já vím
svlékám se až s přílišným klidem,

lehká je víra v ticho
zimního stromu
žitého pod nejasným nebem

tak dotkni se ho
jakýmkoli sebe
a já zneklidním v něm (6)
  
Zbývá jen závěrem litovat toho, že autorka z děl posledního období nevytvořila ucelený kompaktnější celek (sbírku), která by napověděla případným recenzentům více o  autorských prioritách v rámci svého velmi bohatého textového materiálu.

Ukázky jsou vytrženy z následujících  děl:

(1) ta … jednoduchá
(2) mužům chladných žen
(3) Střepy dřeva .. básníkům
(4) Hřímá
(5) Mohla by být slepá
(6) Hledej mě ve stromoví