Jak to zní, když se řekne ALIMRA

Úvod

Dlouho jsem přemýšlel, jak kritiku na dílo této autorky pojmout. Předpokládám, že většina mých kolegů se do kritiky pustí spíše z hlediska obsahového a dojmového. Já bych se rád na dílo Alimry zahleděl spíše z formální perspektivy. Rád bych nepokládal otázku, co se Vám vybaví, když se řekne Alimra, chci se ptát, co Vám zazní v uších.

O volném a vázaném verši

Terminologií písmácké mluvy píše Alimra „volné verše“. V básnických kruzích se proslýchá, že právě tento druh poezie je tím nejobtížnějším. Vždyť přeci písálkovi vázaných veršů stačí okoukat rytmus, přepočítat slabiky a nacpat do jejich omezeného množství alespoň trochu smysluplný text. Autor vázaných strof má vlastně už apriori určitou konstrukci, kterou naplňuje, která mu často zní v uších. Co je ale to jiné a obtížnější u volných veršů? Ve slabé chvilce může člověk pronést: „Vždyť je přece mnohem obtížnější nacpat obsah do formy, volný verš žádnou pevnou formu nemá!“

A to je právě onen obrovský a neodpustitelný omyl!

Mnoho začínajících autorů tvoří zpočátku vázané verše, protože souzvuky na konci řádků naplňují jejich představu o poezii. Vzniká tak velké množství "klišoidních výtvorů", které končí v propadlišti dějin. Autor je od psaní vázaných veršů odrazen a přechází na volné. Říká si:„Tohle zvládnu taky, je to pár řádků, jen tak ledabyle pohozených, žádné souzvuky, žádné stejné počty slabik, jsem volný, jsem beatník, nic mě neváže!!!“ Zde je ale kámen úrazu. V těchto ohledech je volný verš mnohem komplikovanější. Komplikovanější tím, že autor volného verše si musí svou originální formu vytvářet sám. Zatímco ve verši vázaném jde o to se maximálně oprostit od používání významových klišé, přičemž forma je po ruce, ve volném verši musí autor navíc vymyslet svou originální formu, která je vázána různými prvky, které ale nejsou na první pohled zřetelné.

A tímto se konečně dostávám k jádru věci.

Jak to zní, když se řekne ALIMRA

Mnohý autor volných veršů nedokáže pochopit, proč jeho pár řádků není tak ceněno jako pár řádků někoho jiného. Samozřejmě to závisí na mnoha faktorech, na volbě výrazů v souvislosti s obsahem, na aktuálnosti tématu, ale také na formě a zvuku celého textu. Alimra dokáže ve svých textech „poházet“ řádky s ledabylostí velkých básníků. Slova hrají dohromady zvláštním zvukem, často se zdá, že žádná hláska v jejích textech není zbytečná. S rafinovanou přesností hlásky zaznívají v jakémsi ďábelském rytmu, který je dán z části samozřejmě cvikem, ale z části také jako nepochybný dar od nějaké z vyšších mocí. To čeho si na autorce – Alimra vážím, je právě tato jedinečná schopnost, „kreslit zvukem slov“. Člověk při čtení jejich textů musí být zároveň ve dvou polohách. V první sleduje obsah z hlediska významů v textu a ve druhé vnímá krásu zvuku, která vytváří svůj vlastní význam. Tyto dva významy se prolínají a vytváří velkou harmonii, která přináší kýžené potěšení z četby. Schopnost takto psát odlišuje Alimru od mnohých autorů na Písmáku, kteří mají mnohdy neméně přínosný obsah, ale chybí jim schopnost „malovat text“.   

Závěrem přeji autorce – Alimra (a vlastně i nám jejím čtenářům) mnoho dalších povedených a „nakreslených“ textů.