Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seU Sovových mlýnů 7
Autor
protiproudu
U SOVOVÝCH MLÝNŮ 7
Holan měl všechno v bolesti,
nebo v Matce,
která vstávala jako první v zmrtvýchvstání.
Nechal si balit ještě mastnou lůnu do papíru poezie,
ale troufneš-li svítit celým svým srdcem v chalupě světa,
bude ti uhašeno -
Tvrdý zákon, ale (přesto) zákon -
Někdy se poezie uvazuje verši, dokud se neuškrtí
Má lásko, myslím na takové smrti
Píšu „podzime“ a on už první sníh
zapadává výstřihy a směje všechny cesty
kde pozdější tramvaj zahýbala svému
milenci večeru, když kousala první prs světel
Hlava dělala sen,
když naposled je slunce zoufalé a hasí chlad,
mrak tíhne šedí, listí se o sebe chválí,
milenci na rozcvičkách večera roztahují
mléčné žlázy noci svlékané v touhu.
Jako by hudrující vrata pod náporem vichru
věřila, že bitvu lze vyhrát plechováním,
když město lomí ruce a naposledy prosí
kouř všednosti mu vlézá do plic tvými ústy.
Nezoufej -
Vždyť na nedoufání zbude ještě možnost,
až doktorská ruka stiskne tvoji z ledu
a ohlásí červa na posedu plic.
Klobouk odejde včetně své hlavy muže,
jako umírající na své pijáctví.
Jako když se zřítí jedno veliké letadlo -
Vždyť ptáci ve výši sídlišť nerozumí tvarům.
Svázanost se zemí nám zajišťuje slzy,
ale pevnost má ve svém uzemnění něco navíc.
Snad, je-li to výšková budova, z nouze v ní lze hledat
poetiku, která se roztahuje v přízemí, jako lemur kata -
a ptá se: „Kam chodí naše duše vykonávat svoji potřebu?“
Odpovíš: „Do srdce! A právě, to je ta naše tíha.“
Ale nezapomeneš poznamenat:
„Jen když se dobře tráví. Vždyť
pouhý pohled na strom
pomáhá srdci rychleji rytmizovat
vidět stromy, jak jim vítr škube srst…
A má-li si co říct kalendář s hodinami
mohu hovořit o čase s prostorem -
Třeba když noc uzavírala krám srdce,
moucha mi tehdy stále brala knihu,
ale matka, snad ze strachu, aby nevyzradila,
nebo nesdílela se mnou,
ubila jí kladivem dlaně – se slovy „Mrcho!“
To si jen dítě pročte slzy, když nerozumí“
- Rty jsou přeci pak měkčí než mraky,
ale mraky ve své zuřivosti vyslovují pouhý déšť -
Dítě by řeklo (dětsky): „Ne, milujme se“
Na něco tak prudkého si dnes lidé pořizují deštníky –
Ale dítě si hraje s modelem továrny a otec při cigaretě
Směšně namítá, že se město dusí kouřem, a že oni dva
se stále milují i nad propastí udušených listů
nocí, kdy se hvězda rozbíjí o okenice
a opilec zlostí vyšlapuje její střepy,
řekne: „Zas ta lůna“ a utíká blít mezi stromy
Ale les je sečtělý, stromy slušné
podzim si upravuje barvu hlavy
Noc převlečená za šaška je z opilců
Noc hlasů dušených stěnou je bezmezná
Noc zalepující k sobě milence je noc přítisků
Noc pasoucí psy je noc spasená
Noc bolesti je domovem rakovin
Noc voněla velkým klidem zvláště na poli
A má tmavě modrou krev. Ale tato noc
je pracující srdce, které netluče -
Vždyť vezmu oheň sporáku a noc se užuž svléká
Ať už to je jakkoliv, je ti tma, protože srdce v domě nehřejí
A tentokrát to nesváděj na radiátor,
neboť ten se minule také mýlil
- - - -
Venku je strom, zeleň, žabka u smyčce
Automobily kráčí, dobytek jede
Dítě je svědek všeho nezřeného dění
Chceš ho kárat, kreslí-li křivý tvar -
ale naivnost je dar, je oboustranné vidění
Jak lépe pochopit starý Egypt? Neříkej prosím dítěti
jak kreslit slunce do kruhu…
Vždyť sám nevíš kolik má paprsků
Neříkej dítěti barvu vody,
dítě ví, že barevnost se nevyslovuje
ale svléká očima. A svlečené si hodí přes židli papíru
Rádo stojí za oknem a dělá, že sundává slunce
I tebe jednou zkazí jako zuby
Nevíš zda jsi od malin nebo od krve
Nakonec jsou vrah i rajče jedno, ale přesto
Hieronymus Bosch dokázal vraždit i harfou
Jsou zde, na tomto světě tvary, je koule
obsažena v základech universa
Ale jsou ňadra,
nedefinovatelná bez pomoci vesmíru
Uši jsou bočními labyrinty
A ústa řekněme vraty do temnot…
Dítě:
„Matko, mléko tvého prsu chutná jako hvězdy“
Matka: „Pak, že mne hvězdy nekojily při tvém porodu…“
Dítě: „Matko, hračky z tvého lůna se mnou nevylezly
a struna pupeční šňůry, na kterou se dala hrát
veškerá symfonická allegra,
struna, která nás spojovala hudbou, byla střižena,
jako telegrafní drát, jako když už někdo nechce
druhému nikdy zavolat…a to byl orchestr – samovar
v rukou dirigentových -
A prostupuješ-li celým masem, vždy dojdeš na kost
Ale hubne se vždy v celé tloušťce
Lokty tedy jsou moc tvrdé, že poráží cit v lodžii
kde se sluní koťata?„
Tady a vůz mlčí, ale řve si při tom do rukávů
Jede se podél čekatele na milenku,
až za roh, kde růže, čekatelky na milenku,
svolně stojí vodorovně, svolně stojí vodorovně
Jede se, až za hrob, hřbitov, plačící dítě, nanuk
Štíty budov odváží do sběru sluneční plenu
Tady zas dva milenci pracují na poli touhy
Lze zajít tak hluboko do chřtánu večera, že
ona řekne: „miluju“ On poví: „mám tě také rád“
ale snad jí z kapes vylézala vagína. Ta je pro něj láska
nebo by rovnou odešel tramvají a zanechal jen stopy?
Nechají si pouze řetízkovat oči
tam ,kde lomený oblouk klína drží slovo.
Nyní nastolím neidentifikovatelné nokturno:
Večer Motýl šel pro objetí do květu
Snad by tušil masožravost, ale láska sílila
Zatímco se nad ním stahovaly mlsné žíly,
dítě se ještě ptá: „Zemřel motýlek?“
A ty, raději povíš: „Ne, mazlili se“
Snad, aby se objevila v jeho očích barevná stuha,
ale tušíš rostlinu, jak ho pomalu rozkládá
Dále se dítě ptá, co bylo a je
„Vše bylo pouze zkouřené Černobylem
Ale mozaiky co se dostaly do domů byly zvláštní
Za okny vidíš, jak si lidé vytahují šipky z hrudi
Které jim vrhl den
a jak jim telefony prožírají ušní boltce“
Dítě: „potřebovalo bych prodloužit hodiny
Mé pomyslné stromy musí nejprve vyrůst
Abych si mohlo pochutnat na zdánlivém jablku
Jsem u výběhu se Zubrem evropským
a matko, večer se plavím po moři
Budu při tom poslouchat Antona Brucknera
protože jeho žesť umí velmi lákavě porážet slunce“
Nevěřím zemi ani jaro mezi zimou
a létem, co si tykalo s mandolínou
Komu dnes věřit, otázka zdí
Komu nevěřit, otázka všech
Troufneš-li svítit svým srdcem v chalupě světa
Bude uhašeno ---
Tvrdý zákon, ale (přesto) zákon
Láska už nepočítá milimetry
I nejtišší hodina může být v nebezpečí -
K večeru napichuješ žílu koupelny, z níž jako pokaždé
překvapivě průzračná voda pláče na tělo