Volšoví mi babička

Znám jeden přístav

v anglickém čaji,

v rukou, co znají

            mé ruce malé ...

znám jeden přístav,

nemám v něm ale

odvahu

přistát

na suchém prahu.

Snad moje slabost ...

            snad Tvoje stáří,

obava mlčet neznámé tváři,

že byla jiná ...

            dívat se stejně,

nalévat vína,

tak, obyčejně.

Kolik mám dětí,

komu kde dlužím,

kolikrát letím

vstříc svému muži,

mužovy květy,

            že chodí zřídka,

ve světech světy,

v čistotě smítka.

Mám jedno místo ...

řekla jsem – přístav?

tak, nanečisto:

nejsem si jistá,

chodím tam skrýt se

v kožíšku vlčím,

hovořím plytce,

             podstatně mlčím.

Přemýšlím občas,

co vlastně říkám,

čeho Tě šetřím,

co nedotýkám ...

Byla jsi větší,

křehkosti Tvojí

oči mám plné.

vlastně se bojím ...

Proč ten můj návrat

            návratem není,

proč nechci zahrát

Schumanna, Snění,

cos měla ráda ...

Kde je ta fáze,

blízkosti lidí?

             Co lidi váže?

Potom Ti hladím,

zuzlené dlaně,

trochu mě zebou ...

sama si vadím,

zapomeň na ně!

jsem tady, s Tebou,

za sebe - platím.

 „Zase se vrátím ...“

Zůstáváš v křesle,

ve svojí hudbě

            s věnečky vrásek,

            pro děti.

Až se Tvé prsty rozvážou k nebi,

zahraju dlouze

            zpaměti.

(Anně)