Vydařený útěk

    Oni si myslí, že jsem blázen. Možná jsem trochu ulítlý, ale v žádném případě blázen. A navíc mám kamaráda a to blázni nemají. Mám kamaráda, takže v žádném případě nemůžu být blázen. Nemůžu. Mám kamaráda. Víte, oni mě trápili, tak jsem utekl. Bylo to zajímavé a strašidelné, jenže oni mě zase chytili a já už jsem zase tady. Mám kamaráda. Bydlí tady se mnou a dal mi dárek. Víte, dárek od kamaráda pro kamaráda. Dal mi mouchu. A to je od něj krásné. Nic cennějšího totiž pavouci nemají. On má osm nohou, vlastně teď už jenom sedm. Oni mně Honzu chtěli vzít a já jsem ho chránil. Kopal jsem a kousal, škrábal, křičel. Ti koukali. A vyhráli jsme. Akorát Honzovi se ulomila nožička. Hledal jsem ji snad všude, jenom ne pod stolem, tam se ještě pořád bojím. Honza říkal, že se pod stolem nemusím bát, že je tam docela pěkně. Já mu věřím, ale stejně se tam moc bojím. Našel jsem pod postelí bonbon. Už byl starý, ale to nevadí. Mám bonbóny moc rád. Víte, kdysi mně jeden člověk nosil moc bonbónů. Teď už je pryč. Spí. Nevím, proč spí tak dlouho. Mohl by ho někdo probudit, aby mně zase nějaké donesl.
    Domluvil jsem se s Honzou, že utečeme. Honza říkal, že mu musím věřit a  že musím věřit i sobě. Pak se nám to prý povede. On totiž vyhloubil do zdi otvor a tím se dostaneme ven. Chachá. Zase je přelstíme. Já Honzu obdivuji. Má jenom sedm nohou a co všechno dokáže. Vyhloubil únikový otvor, tak tomu říkáme. Honza nasbíral mnoho much do zásoby, abychom při útěku měli co jíst. Já se tak těším. Už aby to bylo.
    Dneska jsem dostal, protože se mi vylila polévka pod stůl. Bolelo to, a tak jsem křičel, a pak jsem pomaloval stěnu. Mám schovanou oranžovou pastelku. Honza říkal, ať to nedělám, že zase dostanu a měl pravdu.
    Teď už věřím, že se nám to podaří. Honza říkal, že když budu chtít, proměním se v pavouka jako je on, ale já budu mít osm nohou. Ne sedm. A já chci. Celé dny si nepřeji nic jiného. A oni nic netuší. Chachá. Víte, nám se to podaří, já tomu věřím. A Honza taky.

*      *      *

    Doktor Písek v bílém, ušmudlaném plášti se pohodlněji usadil do svého měkkého křesla, hlavu zaklonil dozadu a jen tak bezděky sledoval dva pavouky na stěně kanceláře, jak pospíchají k přivřenému oknu.