žeby třeba pařez by se hodil

Tištěná Lolita s otazníkem už na začátku věty.

Rudý sálající zkrat a spanilá jízda jedné siluety

tmou a javorovou hájí, pihy najednou

skrývat v jedinou tečku nad horním rtem a líbat se

a líbat jen pár pijavek na těle –

pocity ztemnělé ránem.

Cit malé ženy kol okolo dvanáctého dne,

jak já tě mám ráda a ty mě v rytmu máš

mlčky potají.

Až budeš zas řvát „umírá“ a pak , že „může“,

až budeš znova na kraji střechy stát a  

kojit svět

přes dvorec kůže,

jak po popálení lkát, že jsem celá příliš vřelá,

až budeš příště minulostí zpytovat

všechna tvá dnešní pozulíbání,tak mysli na mě, víš,

jen tak úplně prostince,

že sic podobám se jednonoční pralince,

nejsem cukrová

a nejsem tvoje

a nejsem zbůhdarma hladová po celém tvém zapřažení v jedno otupělé popuštěné oje koní,

ne, nebudu si konzervovat slzy v kapce alkoholu a na ně tak pak nafurt vzpomínat.

Zpívej,

jak míchá se žalozpěv v životabolu

a děvečkám zdrobnělým

napospas hozeným v patosu

srdéčka,

utikej, vymývat.

Tak

bolí stehna tvoje

v černých kalamářích načaté noci

a růžolícé pomlčky vyzpívané do výšek.

Zmačkané ubrousky v dojemnosti hluchých pátých pádů,

slzavě ranní nevolnost i tři tečky na konci

pomalu mizících spádů v sebe.

Nemiluj se nad ránem

řekla tvoje babička

a nadobro zavřela oči.