Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDnes jsem hovořila se stromem
Výběr: oleandr, Print
20. 09. 2007
15
18
4087
Autor
Markéta
Opřít se tak otázkou
po viděných opevněních
o jeden z vykotlaných kmenů v tamější aleji...
Sestup předchází nádech
a s výdechem nános hřbitovních křížů
tam dole, hluboko
pod škraloupem nářků
a nedbalých vypírání sedlin
v spazmu srdce
Půl slunce zavěšené na krku
amulet, co daroval ti déšť-
nehtem po jizvě zapouzdřené žuly
v koloseu smutečních písní
Tam dole, hluboko...
ve výduti pramenné hořkosti tmy
zní hlas stromu
jako sykot krve otevřených ran
18 názorů
jak ponurá...
(jako by se čajování úplně vytratilo)
... přesto báječně napsaná *
egilova kritika je moc poučná... bez ohledu na ni je můj pocit z tvé básně příjemný a rezonuje na správném místě - někde hluboko *
egile, vřelé díky za poznámku, které si jakožto upřímně míněné rady velice vážím (mimo jiné - je to jeden z důvodů, proč dílka zde publikuji). zkusím nad tím popřemýšlet a v budoucnu pracovat s ohledem na tvůj vhled.
díky
saktryš..
omluva, dal jsem aktualizovat stránku a nedošlo mi, že se moje reakce odešle podruhé :-/
Markéto, jedná se nepochybně o vyzrálý text. Ty víš, že se mi tvé texty líbí, i tento je pro mě "působný"(*) Přesto si však dovolím jednu poznámku. Všiml jsem si i v jiných tvých textech, že někdy až příliš inklinuješ k vytváření genitivních metafor (dvě substantiva spojená genitivní přívlastkovou vazbou).
Mně genitivní metafory v zásadě nevadí samy o sobě (jak krásné a výmluvné jsou Holanovy obrazy typu "Oblak smažený na pánvi měsíce"...), ale problém u mě nastává, pokud cítím, že autor přestává být střídmý a že je báseň na genitivních metaforách víceméně vystavěná. Ono je to svůdné vytvářet genitivní metaforické zkratky, navíc – je to prostředek ozvláštnění textu, báseň se zahušťuje, prostor pro možnou interpretaci se o poznání více rozklene, ale přesto – ve chvíli, kdy se začnou genitivní metafory kupit, vzniká svým způsobem "konglomerát", a (pokud mám mluvit za sebe) začínám postrádat jazykovou a výrazovou čistotu.
První dvě strofy jsou čisté, ale pak:
tam dole, hluboko
pod ŠKRALOUPEM NÁŘKŮ"
a nedbalých VYPÍRÁNÍ SEDLIN
v SPAZMU SRDCE
dále pak
JIZVA zapouzdřené ŽULY
KOLOSEUM mutečních PÍSNÍ
Tam dole, hluboko...
ve VÝDUTI pramenné HOŘKOSTI TMY (tohle je dokonce dabl)
zní HLAS STROMU
jako SYKOT KRVE otevřených RAN (opět "dabl")...
____
Markéto, jedná se nepochybně o vyzrálý text. Ty víš, že se mi tvé texty líbí, i tento je pro mě "působný"(*) Přesto si však dovolím jednu poznámku. Všiml jsem si i v jiných tvých textech, že někdy až příliš inklinuješ k vytváření genitivních metafor (dvě substantiva spojená genitivní přívlastkovou vazbou).
Mně genitivní metafory v zásadě nevadí samy o sobě (jak krásné a výmluvné jsou Holanovy obrazy typu "Oblak smažený na pánvi měsíce"...), ale problém u mě nastává, pokud cítím, že autor přestává být střídmý a že je báseň na genitivních metaforách víceméně vystavěná. Ono je to svůdné vytvářet genitivní metaforické zkratky, navíc – je to prostředek ozvláštnění textu, báseň se zahušťuje, prostor pro možnou interpretaci se o poznání více rozklene, ale přesto – ve chvíli, kdy se začnou genitivní metafory kupit, vzniká svým způsobem "konglomerát", a (pokud mám mluvit za sebe) začínám postrádat jazykovou a výrazovou čistotu.
První dvě strofy jsou čisté, ale pak:
tam dole, hluboko
pod ŠKRALOUPEM NÁŘKŮ"
a nedbalých VYPÍRÁNÍ SEDLIN
v SPAZMU SRDCE
dále pak
JIZVA zapouzdřené ŽULY
KOLOSEUM mutečních PÍSNÍ
Tam dole, hluboko...
ve VÝDUTI pramenné HOŘKOSTI TMY (tohle je dokonce dabl)
zní HLAS STROMU
jako SYKOT KRVE otevřených RAN (opět "dabl")...
____
jak bláhové se domnívat, že v podzemí nalezneme klidu
krásné Markéto, taky se mi chce být tiše, zvlášť v této době, kdy ze sebe stromy setřásají tíž, kterou my považujeme za dar*
Augustin_Šípek
20. 09. 2007
Jiří, já nic neočekávám, pouze ti děkuji... třeba za ono ticho vytvořené mezi tvými dvěma upřímnými řádky...
M.
Markéto, nechce se mi nic psát, taky proč, když chci mít po skončení chvíli ticha