NA KOZÍCH HŘBETECH

V neděli 13. 4. 2008...

NA KOZÍCH HŘBETECH

Nedělní sluníčko mě vylákalo na krátký výlet do blízkého okolí Prahy. Z možností, které se mi nabízely na mapě, jsem vybrala Kozí hřbety poblíž Suchdola nejen proto, že jsou pro mě snadno dostupné městskou dopravou, ale i proto, že jsou tu skály, podle nichž místo dostalo zajímavý název Kozí hřbety.

Vyjíždíme z Podbaby, kde silnice až k Sedlci kopíruje železniční trať, po níž tak často jezdím na sever. Skály jsou ze silnice přehlednější, takže se mohu pokochat hýřící žlutí kvetoucí tařice, které se tu zalíbilo natolik, že kvete dokonce i ve štěrku mezi tratí a silnicí.

Vystupuji na konečné a lesík se skalkami je na dohled. Vede k němu zeleně značená, téměř kilometrová  cesta po krajnici dost frekventované silnice, kde chodec má jen velmi úzký prostor. To mě odrazuje, takže se vydávám po žluté směrem ke vsi, před níž uhnu vlevo  polní cestou.  Konečně poctivá zem a žádný asfalt!  Sluníčko příjemně hřeje, obloha posetá barevnými kumuly  a já všemi smysly vnímám svůj kontakt s přírodou. Přede mnou lesík s odstíněnými barvami zeleně rašících keřů a stromů, s bělostí květů vtroušených pláněk ovocných stromů a tmavě zelenými korunami borovic. Duby rašící trochu později jsou jakoby v nafialovělých závojích.

Na cestě mě upoutaly stopy koňských podkov, které mě věrně doprovázejí. Něco tmavšího se kolem mě mihlo - první letošní motýl - babočka paví oko. Na okamžik usedla na cestu, pak vzlétla a zmizela nad sytě zeleným polem řepky, která už je dost vysoká a některé  rostliny už  netrpělivě žlutě vykukují z davu zeleně. Podél cesty tu a tam kvete drobný rozrazil rolní (Veronica arvensis), maceška rolní (Viola arvensis) a hluchavka nachová (Lamium purpureum). Je tu ještě další bíle kvetoucí rostlina z čeledi křížatých, pravděpodobně vesnovka obecná (Cardaria draba)

Na okraji  lesíka  na mě dýchne klid. Zvuky ze silnice už sem nedoléhají, takže se mohu nerušeně zaposlouchat do písní ptačích sólistů - sýkorek, pěnkav a budníčků.  Klid lesa mi připomene stejnojmennou skladbu Antonína Dvořáka. Moji pozornost zaujmou fialky a místy kvete bílá sasanka hajní. Sleduji i listy rostlin, které teprve pokvetou.

Blížím se ke skalkám, které mám po pravé straně. U cesty si povšimnu většího kamene, částečně pokrytého mechem  - buližníku, z něhož jsou tvořeny i skalky. Je barevný, šedý a načervenalý. Ve svahu pod skalami se rozprostírá koberec žlutě kvetoucí mochny jarní. Kolem mě přelétne bělásek. Na skalky si netroufám lézt, obdivuji je z cesty, odkud je místy i  průhled do krajiny s kvetoucím sadem a zelenajícím se polem. Na severozápadě se to zlověstně mračí, z šedi vystupují sluncem ozářené "květákové hlavy" mraků. Že bych dostala "plaváka" s doprovodem blesků a hromů? Takové dobrodružství jsem nejednou zažila.

Cesta s otisky podkov mě pomalu vyvádí z lesa a blízkost silnice na sebe upozorní svým hlukem. Teď mi nezbývá než po té silnici jít na autobus. Zelená značka na svodidlech a já zápasím s úzkým prostorem, ale kupodivu teď mám kuráž a než se dívat pořád dopředu na tu nekonečnou dálku před sebou, otáčím se vlevo a za sebe na krásné místo, které jsem prošla. Hrozivé mraky se roztahaly po obloze a bouřka nekonala, jen sluníčko se chvílemi schovávalo. Cestou na  mě zaujali ptáci velikosti hrdličky, kteří se usadili na drátech vysokého napětí.  Bylo jich napřed devět, ale pak přiletěl desátý. Protože bylo sluníčko zrovna schované, nepodařilo se mi zjistit přesné zbarvení. Byli trochu tmavší než běžná hrdlička balkánská. Nápadná byla tmavá hlavička, zatímco od očí byl pták  světlejší. Dodatečně jsem zjistila, že to byla hrdlička divoká.

Byl to krátký, ale moc hezký a zajímavý výlet, který si ráda zopakuji.

---