Papež

Sedím tady a už takovou dobu žádná krásná myšlenka. Sedím tu s kocourkem Myškinem. Tenhle tvor má nádherný oči, žlutý, jako by Van Goghovi ucákla do spálený trávy. Posloucháme rádio. Moje hodný rádio, který dřepí u postele jako nočník a pomáhá mi překřičet moje noční hrůzy. Ty návaly skepse ve tři patnáct. Moje stařičký rádio, který neudrží stanici, jako někteří neudrží chcaní. Stále se přelaďuje a hledá melodii mýho dobrýho boha.

Někdo zaklepe. Dveře se váhavě otevřou a vejde Daniela, má nová sousedka a tlačí před sebou hutnej pach svý nesnesitelný voňavky, aviváže, anebo čeho…

„No ahoj.“, řeknu.

„Nazdar!“, zahlásí koketně. Pak střihne okem po stole (jinak se kouká stále na zem) a zaregistruje nenačatou krabici vína D´Oro. Má vodu v koleni, chodí o berli, ale teď je bez ní, a tak celej její postoj se bourá, jak tam stojí ve futrech. Oči rudý od pláče.

„Tak pojď dál papežovo dcero a svěř se tatínkovi!“

„Ty seš jako papež?“

„Tři měsíce jsem to nedělal, začínám si tak připadat.“

„Vypadáš bledě.“

„Proboha, ještě žes neřekla mléčně!“

„Ne, bledě.“

„No, hele, proč si nesedneš. Dáme vínko?“

„Jo.“, řekne a posadí se.

Je snědá a hubená, vypadá jako Italka, nosí mundůry s nabíranejma límečkama, anebo krajkovejma a ráda používá slovo BURAN, jako všichni vidláci. Má docela hezký tělo a její děti žijou u babičky…

No nic. Věděl jsem, že to přijde:

„Ten můj starej je ale kretén!“

„Já vím.“, řekl jsem.

„Představ si, že mi k svátku nedal žádnej dárek, vůbec nic!“

„Sakra, to je hnusný.“

„Koupil si litrovku rumu a pak jsme jí spolu vypili a to bylo všechno, většinou skoro mlčel!“

„Do hajzlu!“

„Jo.“

Nalil jsem dvě sklínky a díval se na ní a přemýšlel, kdo z nich je šílenější, že s tím druhým žije. Její starej se jmenoval Rudla a byl to skutečnej vůl. Vlasy měl vepředu krátký a vzadu dlouhý, což stačí samo o sobě. To už je věc charakteru, nejen vzhledu. Chorobnej lhář. Když se nastěhovali, vyprávěl, že dělá na kriminálce. Vraždy. Nakonec se podkec, že dělá ostrahu objektů. Potom nám tvrdil, že je letec. Nemuseli jsme jezdit na Ruzyň, abysme viděli, jak tam s ještěrkou vozí kufry. Krom toho to byl odpornej chlap s vysokým hláskem a s panděrem na kolena. Taky páchl, jako skunk.

Daniela do sebe narovnala další sklínku. Mluvila a mluvila. Stále totéž, jakej je ten její parchant a pak zas: „Když von je takový éro! Proč já se vždycky musím zamilovat do takovýho éra, pochopíš to, co? Že já jsem taková kráva! Že bych měla na lepšího, že jo? Prej, že mám věšáky. No, řek bys něco takovýho TY svý holce? Že mě má jenom na sex! Takhle, víš, u Roučků před chlapama. No, pochopíš to, no, stačí ti to, co?!“

Začal jsem si balit jointa a vypnul jsem. Tabák jsem neměl, tak jsem to zasypal dvouma vajglama. Žádnej problém. Prsty na rukách jsem měl úplně černý. Vlastně jsem byl taky kus hovada. Zvlčel jsem a líbilo se mi to. Ale narazit na nějakou dívenku, zkultivoval bych se. Snad.

Ani jsem Daniele nemohl dát žádný rozhřešení. Pokud bych se na tu věc opravdu zaměřil, myslím na tu pomoc z jejich partnerskýho svrabu, asi bych jim doporučil destrukci, rvačku, rozchod. Nemohl jsem jim přát děti, ani budoucnost. Svět je už tak zavšivenej dětma a dospělýma, jejichž význam mi uniká. Z jejich páření by se narodil zmetek. Béčkovej jedinec, sledující béčkový pořady na ČT, mající béčkový potíže, jestli vůbec nějaký, ve svý béčkový existenci…

Zapálil jsem jointa a přestal o tom přemýšlet. „Zkus tohle!“ Podal jsem ho Daniele. „To je marjánka, že jo?“ „Umíš to kouřit? Musíš zhluboka natáhnout a držet v plicích.“ Natáhla a hned vydechla. Kouř v očích. „Do boha, dej to sem!“

Víno došlo. Lezla mi už na nervy. Rozhovor jsem nepodněcoval a dával jí nonverbální signály, aby vypadla. Byla hrozně necitlivá. Dalo to fušku. Nakonec s povzdechem vstala a odešla.

Zamknul jsem za ní, protože ty dveře měly tendenci se náhle otevírat a rozříznout to trapný ticho, který jsem kolem sebe šířil. Anebo jima chodil Myškin. A to mi pak armáda děsu a úleku chodila nahoru a dolů páteří ještě dobrou minutu. Úlek. Kde se tady vzal? To vážně vždycky čekáme, že se mezi futry v průvanu objeví smrt? Úlek, nejvelkolepější forma strachu jakou znám. Strach ze smrti, vyšlechtěnej křesťanstvím a vraženej do jediný vteřiny naprostýho děsu z nicoty a vlatního bezesmyslu. Smrt byla každopádně všudypřítomná. Největší inspirace. Nejsilnější symbol.

A tenhle barák, kde jsem teď žil, to měl v sobě. Bejval to dříve mlejn. Kolo dávno strhla voda. Dům byl ale jinak v pořádku. Stárl děsně pomalu. A byl celej hluboko podsklepenej a obrovskej. V jednom z těch pokojů zemřel starý otec. Použil tabulku ze skleníku a pak se dobelhal do kuchyně ve spodním patře a tam skonal na židličce. Stěny museli vymalovat třikrát velice hustou bílou a přesto, po čase zase na nich vykvétaly růžový fleky.

A já tu sedím o patro výš, moje židle přesně nad jeho a čekám na tu krásnou myšlenku, která se tu válí na stole v podobě nože, anebo rozbitýho popelníku.