Kumšt

Když jeden zestárne nad určitou hranici, začínají se mu vybavovat lépe události a děje dávno minulé lépe, než ty, které prožil historicky nedávno, řekl jsem jednou u stolu štamgastů v dnes již neexistující hospodě U Václava mezi … no řekněme kamarády. To byl asi důvod, proč můj občasný parťák, spolupracovník ve zvyšování prochmelenosti české mužské populace, Milan, típnul vajgla a povídá : Klucí, tak jsem si vzpomněl…

Jak bych tak začal : No – ani já nejsem výjimka…
Je to skoro čtyřicet let… vracel jsem se rychlíkem z Prahy, z nějaké výstavy, kde jsme jako podnik měli svoji expozici. Kupé jsem okupoval společně s mladou, asi pětadvacetiletou ženou, přírodní blondýnkou - docela pohledné postavy i obličeje. Já byl vždy před ženami trochu nesmělý a tak - nakonec i vzhledem k tomu, že jsem byl poměrně čerstvě ženatý - jsem se ani nesnažil navázat nějaký, byť jen verbální kontakt.
Mladou paní pra-vdě-po-dob-ně zaujal časopis Neue Werbung, který jsem si prohlížel. Asi nebudete vědět, co to bylo zač – tedy : tehdy východoněmecký měsíčník pro užité umění, reklamu a propagaci, plný pro mne použitelných námětů a motivů..

Vy máte Werbung? zeptala se bez jakéhokoli úvodu. Ano, přisvědčil jsem, vás zajímá?
No, jistě, řekla a s nádhernou samozřejmostí dodala : Já taky dělám do kumštu…
Ani jsem se nezeptal v jakém oboru, polichotilo mi to slůvko taky… já jsem si - jako obyčejný pracovník propagačního oddělení velké fabriky - celkem střízlivě vůbec nepřipouštěl pocit nějakého umělce. Umění je pro mne vyšší tvůrčí činnost...
Podal jsem jí časopis se slovy : ...tak si ho proběhněte, než dojedeme do… a označil stanici, kde jsem vystupoval.

O pár dní později jsem "svou" umělkyni viděl ve výkladní skříni prodejny obuvi, jak aranžuje galoše a kozačky do přitažlivé polohy. Uviděla mne a pokynula blahosklonně jednou rukou, zatímco druhou upravovala nějaký barevný fáč, který měl asi symbolizovat podzimní dešťové mraky…