Násilí na divácích: Mechanický Pomeranč vs. Klub Rváčů

Násilí na divácích: Mechanický Pomeranč vs. Klub Rváčů

Na filmovém festivalu v Benátkách byl Klub Rváčů nazván "Mechanickým Pomerančem devadesátých let". A není to vůbec přehnané srovnání.

Ač jsou režiséři David Fincher a Stanley Kubrick rozdílné nátury, jejich vyprávění v tomto minisouboji přináší mnoho paralel. Stačí se podívat na zápletky obou filmů: Točí se kolem romantického tématu hrdiny na okraji společnosti, který přes svůj sentiment terorizuje okolní svět. A právě ono zdánlivě paradoxní spojení romantiky s terorem řadí tyto dva snímky do kategorie divácky úspěšných a zároveň nebezpečných snímků. Důkazem tohoto tvrzení může být už jen fakt, že Mechanický Pomeranč byl již v době svého vydání zakázaný, když se podle jeho vzoru začaly v anglických ulicích potulovat skupiny výrostků v černých buřinkách, bílém suspenzoru a kanadách, kterými šířily nejen respekt, ale také modřiny. Nejinak tomu bylo u Klubu Rváčů: Přestože na americké půdě byl považován za kasovní propadák, začala po celé zemi vznikat neoficiální rváčská doupata, která následovala svůj idol.

Ptáte se, jak je to možné? Jak se může stát, že násilí je ve druhé polovině dvacátého století vzorem filmových diváků?

Odpověď se nalézá v pojítkách mezi oběma filmy. A že jich je požehnaně. Např. knižní předloha, vyprávění v první osobě, pokládání aktuálních otázek nebo styl, který oba filmy vytvářejí. Ale popořadě.

Začněme u nejvýraznějších postav obou snímků, které jsou, stejně jako celý scénář, vytvořeny věrně podle knih. Autoři předloh, Anthony Burgess a Chuck Palahniuk, vyprávějí své příběhy v první osobě, do které se čtenář i divák velice snadno vžívá.

V Pomeranči se jedná o Alexe - mladého flákače, který nemá respekt k autoritám, rád občas někoho vcelku bezdůvodně zbije a miluje Beethovena. Ale právě láska k vážné hudbě je prvek, který divákovi napoví, že něco není v pořádku. Protože jak jinak by někdo s hlubokou duší (a čeho jiného by měla být symbolem vážná hudba, když ne hloubky duše) mohl tíhnout k násilí?

Stejně bychom mohli mluvit o vůdci Klubu Rváčů. Charizmatický Brad Pitt v roli ještě charizmatičtějšího Tylera Durdena pracuje jako promítač a portýr, který močí hostům do polévky, vkládá do pohádek políčka s pornogafickými výjevy a o víkendech tráví čas zápasením v nelegálním ringu. Ale přesto není hrubiánem. Naopak: vše, co dělá, má svůj ideál, svůj cíl. Tylerova hloubka vězí v inteligentním cynismu, který naznačuje distanci od současné kultury:

„Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka. Jsi stejná hnijící organická hmota jako kdokoli jiný a my všichni jsme součástí jedné a té samé hromady kompostu… Naše kultura způsobila, že jsme všichni stejní. Nikdo už není opravdově bílý nebo černý nebo bohatý. My všichni chceme totéž. Jako jednotlivci nejsme nic.“

Metafory nutící k zamyšlení se teprve v průběhu filmu formují z pouhého černého humoru na skutečnou představu nového uspořádání světa, kterou je anarchie. Zde můžeme nalézt první větší rozdíl mezi Alexem a Tylerem: Alex je zločinec, který však netouží po změně: On anarchii žije, ale nikomu ji nevnucuje. Zato Tyler je rebel toužící po nápravě, po návratu k přírodě, po možnosti svobody neomezené jinými pravidly než těmi, která si každý určí sám. A právě svoboda je tím klíčem k divákovu srdci; pod jejím heslem se z násilí stává revoluce, která ve vyšším zájmu promíjí cokoli.

„Musíš vidět,“ říká Tyler, „jak se první mýdlo dělalo z hrdinů.“

Vzpomeň si na zvířata, kterých se používá při testování výrobků.

„Bez jejich smrti, bez jejich bolesti, bez jejich obětování,“ říká Tyler, „bychom neměli nic.“

Je však potřeba, aby revoluce byla podpořena uvěřitelnými argumenty. Oba filmy jimi reagují na svoji dobu: Tyler nahlas kritizuje konzum současného světa a všechny příčiny pokřivení charakteru naší doby spatřuje v něm.

„Děláme nenáviděnou práci, abychom si koupili nepotřebné věci. Jsme prostřední děti historie. Nemáme účel ani místo. Nemáme velkou válku ani velkou krizi. Naše válka je duchovní válka. Naše krize je náš život. Televize nám tvrdí, že z nás budou milionáři a filmoví bozi. Ale není to pravda. Pomalu nám to dochází. A jsme velice, velice nasraní.“

Kolik je lidí, které tento přednes neosloví?

V Mechanickém Pomeranči je základní otázka jiná. Po poválečném rozvoji humanismu přišlo na řadu období, kdy se tento filozofický směr začal zneužívat k podpoře všeobecného blaha, jež zatím zůstává nejstálejším argumentem všech současných i minulých totalitárních režimů. V druhé polovině filmu stojí Alex před rozhodnutím, zda si odsedět pár let ve vězení nebo absolvovat čtrnáctidenní léčbu, po které bude propuštěn, ale zároveň zbaven svědomí. Léčba v něm způsobí takový odpor a strach k násilí a zločinu, že není schopen svobodně jednat. Opět se tedy dostáváme do situace, kdy si divák musí vybrat: buď svět bez zločinu, ale také bez možnosti volby, nebo Alex - sice násilník, ale zato z vlastního rozhodnutí, za něž nese odpovědnost. Ani zde není těžké uhodnout, kam se většina diváků přikloní.

To však není jediné, čím Klub Rváčů a Mechanický pomeranč působí tak přesvědčivě. Nedílnou součástí úspěchu je i jejich schopnost vytvořit styl.

U Mechanického Pomeranče je propracován k dokonalosti. Nejen specifické úbory, do kterých se Alex a jeho parta vandalů oblékají, ale také vlastní slang složený ze zkomolenin angličtiny a ruštiny tvoří specifickou módu, která sjednocuje myšlenkový směr tohoto filmu a tvoří tak úzkou skupinu se stejnými názory a poznávacím znamením.

To je síla i Klubu Rváčů. Ačkoliv členy klubu nepojí jiné znaky než modřiny na obličeji nebo vylámané zuby, tajné schůze spolků majících vlastní pravidla jsou vděčným a divácky úspěšným námětem už dlouhá staletí. Pocit výjimečnosti a náležitosti k elitě, do které není volný přístup, je v kombinaci s kontroverzní filozofií dostatečným důvodem, proč si založit vlastní ilegální spolek.

Ať už tedy jde o motivy nebo o módu, divák se má vždy k čemu přiklonit a do čeho vcítit. Nemalou zásluhu na tom ovšem nese i zpracování obou filmů. Zvuk, kamera i střih vytvářejí kulisu, která perfektně podtrhuje jejich atmosféru. Přesto, když už srovnávám, musím v tomto ohledu vyzdvihnout Mechanický Pomeranč.

Kubrick je známý svými statickými záběry, jimiž se proslavil v předešlém filmu 2001: Vesmírná Odyssea. Na první pohled by se mohlo zdát, že k bouřlivému Beethovenovi Mechanického Pomeranče jsou statické záběry podivná volba, ale to by nebyl Kubrick, aby neroztančil i pouhou fotografii. Nádhernou ukázkou jeho umění může být právě „klip“ na Beethovenovu devátou, který je složen ze záběrů porcelánové sošky čtyř Ježíšů sundaných z kříže, kteří se objímají a končetiny mají rozhozené v rytmu kankánu. Prostřihy na jednotlivé detaily sošky dávají obrazu pohyb i dramatičnost, ačkoliv celek sám o sobě zůstává neměnný.

A přesně tento důraz na detail, jenž upozaďuje celek, je krásným symbolem největšího rozdílu mezi oběma filmy. Zatímco v Klubu Rváčů je divák uchvácen myšlenkou, jejíž zpracování je perfektní, ale neruší ji, u Mechanického Pomeranče prožívá nejsilnější emoce při drastických scénách - v němém úžasu a fascinaci, která se ale vylučuje s uvažováním. Divák je natolik opilý formou, že myslet zapomíná.

Abych jen nemluvil do větru, uvedu své tvrzení na dvou nejvýraznějších scénách, které každý film obsahoval, a které zároveň považuji za reprezentativní.

Mechanický Pomeranč: Alex se svojí skupinou přátel vtrhne do domu spisovatele, jemuž před očima znásilní manželku. Kdoví, zda zrovna tato scéna nezpůsobila, že píseň I´m singing in the rain zůstala hitem takovou dobu. Druhou scénou je pak souhrnně Alexova brutální terapie s mimořádně působivým koncem, ve kterém při demonstraci nové metody „uzdravení“ Alex před očima diváků v sále raději líže podrážku boty muže, který jej napadl, než aby se bránil. Následující potlesk a Alexův úsměv je vskutku síla. Přesto tyto dvě scény nereprezentují myšlenku filmu. Divák nad nimi neuvažuje, spíše je díky jejich naturalistickému podání fyzicky prožívá.

U Klubu Rváčů je tomu naopak. Zdaleka nevnímáme tak explicitní emoce, ale o to rychleji dokážeme uvažovat. První scéna: Tyler míří na prodavače potravin a ptá se ho, čím chtěl v životě být a proč toho nedosáhl. Poté, co prodavač prozradí, že toužil být veterinářem, ale na školu nezbýval čas, mu Tyler oznámí, že má měsíc na to, aby začal studovat, jinak ho najde a zastřelí. V následném rozhovoru Tyler svému alteregu vysvětluje, že tím činem prodavačův život neohrozil, ale naopak obohatil. Druhá scéna je konec filmu, kdy Tyler dojde ke svému cíli a zničí všechny mrakodrapy, v nichž jsou uloženy finanční  záznamy a odstartuje tak novou éru civilizace. Celý film je tato myšlenka abstraktní, teprve když divák spatří řítící se budovy, ucítí mrazivý mix absolutní svobody a zároveň jejího skutečného dopadu.

            O několik odstavců výše jsem napsal, že u obou filmů „Zvuk, kamera i střih vytvářejí kulisu, která perfektně podtrhuje jejich atmosféru“. Když obdobně zhodnotím myšlenku, pak mohu říci, že zatímco zpracování Klubu Rváčů vlastní úvahu podtrhuje, Mechanický Pomeranč tu svoji spíše škrtá.

Jedná se samozřejmě o nadsázku, ale přece... - když odchází divák z Mechanického Pomeranče, má v hlavě emocionální mapu vytvořenou silnými scénami, z nichž by dokázal poskládat děj filmu, nicméně si troufám tvrdit, že jen málokdo nalezne racionální odpověď na otázku, proč následovat Alexe a jeho droogs?

V tomto ohledu je Klub Rváčů bezesporu nebezpečnější. Vše pro to, aby divák umlčel své svědomí a nastoupil cestu tvrdého darwinismu, je ve filmu vysloveno a ilustrováno více než elegantně, podobné reklamnímu letáku.

            Tím samozřejmě nechci urazit žádného z fanoušků Stanleyho Kubricka. Vždyť já sám nakonec tuto recenzi píšu oblečen do bílého trikotu, v těžkých kanadách a přiléhavém suspenzoru. Ale to není důležité.

Tak na co že jste se to vlastně ptali? Jak je možné, že tyto dva filmy vytáhli své fanoušky do ulic s vyhrnutými rukávy a rukama sevřenýma v pěst?

Inu, to je jednoduché. Pobíhat v ulicích, zapalovat regály obchodů, podminovávat kancelářské budovy a oblékat se při tom do maškarního bude zkrátka vždycky zábavnější, než osm hodin denně pracovat...