Svatý boj

Svatý boj

Viděl jsem Kult hákového kříže a Romper Stomper, ty nejtvrdší filmy o současných skineheadech. Viděl jsem i Schindlerův seznam a nespočet dokumentů ČT2 o utlačování Židů v průběhu druhé světové války. Ale Svatý boj nedokážu přirovnat ani k jednomu z nich. Je to první film o střetu neonacismu a judaismu, který se neodehrává mezi kulturami, ale uvnitř jediného člověka. Dovolte, abych Vám představil vynikajícího Ryana Goslinga v roli Dannyho Balinta.

Danny má vyholenou hlavu a na tričku se nestydí nosit hákový kříž. Když v metru potká židovského studenta, nebo na něj zpoza volantu zatroubí dva černoši, neváhá použít pěsti, aby dal jasně najevo, co za názory vyznává. Protože však, narozdíl od svých kamarádů podobného ražení, má také řečnické nadání, brzy začne vést semináře pro americké fašisty, na kterých své posluchače podněcuje k nenávisti proti Židům.

Paradoxní na tom ovšem je, že on sám má židovskou krev.

To poznáme z flashbacků, které filmem probleskují do Dannyho minulosti, ve které vášnivě diskutuje s profesorem o biblických příbězích. Vlastně jen o jednom - o Abrahámovi. Tomu bylo uloženo, aby bohu obětoval svého syna jako důkaz víry. Ale proti tomu se Danny už ve školním věku vzpouzí:

„Nejde o Abrahámovu víru, ale o boží moc. Bůh říká: ´Vidíš, jak jsem mocný? Můžu tě přinutit úplně ke všemu, ke každý blbosti. I k vraždě vlastního syna. Protože já jsem všechno a ty nejsi nic.´... Jakmile Abrahám zvedl nůž, jako by syna už v srdci zabil. Nikdy na to nezapomněl, stejně jako Izák. Už byl traumatizovaný na zbytek života.“ ...

„Danny, pozor na jazyk!“

„Myslím si, že všichni židé byli neustále traumatizováni.“

Diskuze s profesorem pokračuje, vyostřuje se a Danny je ze semináře nakonec vyhozen. Tato situace a její motiv je jedním ze základních úvah a vzpomínek, ke kterým se v obměnách postupně upínají všechny vnitřní střety Dannyho.

Střih.

Danny spí s mladou Carlou, která je masochistka a členka užšího kruhu neonacistů. S těmi Danny uspořádá několik výtržností, za něž je v kombinaci se svými názory odsouzen k třiceti hodinám nápravných sezení s Židy, kteří přežili druhou světovou válku. Na tomto sezení vyslechne příběh od starce, který za války se svojí rodinou prchal před německými vojáky. Při jedné z kontrol byl odhalen a voják mu přímo před očima brutálně zabil syna. Příběh má zapůsobit jako lekce nelidskosti tehdejšího režimu, Danny v ní však vidí metaforu židovského přístupu:

„A co jste udělal?“ ptá se Danny starého muže. „Co jste dělal, když vám zabíjel syna?“ říká a skupina se s ním hádá:

„Co mohl dělat?“

„Mohl na něj skočit, vyškrábat mu oči, vzít mu bajonet a...“

„Vždyť by ho na místě zabili. Do dvou vteřin by byl mrtvý.“...

„No tak by byl. A co?Teď je mrtvej víc. Je to sračka! Podívejte se na něj!“

„A co byste asi dělal vy, kdybyste tam byl?“

„To, co on ne. Jen stát a koukat?“

„Jak to víte? Takovou zkouškou jste nikdy neprošel.“ ... „Nezmohl by jste nic. Stejně jako jsme nezmohli my.“

 Ve dvou citovaných situacích se skrývá původ Dannyho nenávisti k Židům: jejich slepá víra, která, ač neexistují žádné důkazy existence boha, je dokáže přimět obětovat vlastního syna - ať už v podobě Abrahámova aktu víry nebo v pasivitě starého muže.

„Němci poslouchali Hitlera, Židé Tóru. Kde je rozdíl?“ ptá se Danny. Pokud má věřit Tóře spíše než vlastnímu úsudku, pak chce důvod. Ale protože ho nenachází a zároveň pohrdá slabostí, vybírá si druhou stranu stejné mince - neonacismus:

„Proto jsi chtěl být nacistou. Abys mohl mluvit o Židech,“ říká mu Carla.

Přesto se tato volba nejeví jako definitivní.

Danny nestojí proti Tóře. Svůj odpor směřuje vůči její interpretaci. Vůči těm, kteří ji vykládají v souladu s představou Židů jako vyvoleného a zároveň utlačovaného národa. On není nacista nenávidící judaismus. Danny je Žid nenávidící Židy.

Než však k tomuto poznání dojde, podílí se dál na neonacistických výpadech. Jedním z nich je atentát na prominentního židovského bankéře. Danny ho sice nezastřelí, ale je z něj obviněn. V souvislosti s obviněním se o něm v novinách objeví článek, který ho odhaluje jako neonacistu rekrutovaného z řad Židů. V tento moment dochází krize jeho identity vrcholu. Tajemství, které se celou dobu snažil před svými kumpány špatně skrýt (přestože rabovali synagogu a dávali do ní bombu, lpěl na úctě k náboženským relikviím) vyšlo na povrch.

A této pohromě předchází ještě jiná: ve změti svých úvah dochází Danny k závěru, že Židy je možné zničit jen tak, že je člověk bude skutečně milovat. Jakékoli utlačování je totiž vždy posílilo:

„Egyptské otroctví z nich udělalo národ. Pogromy je zocelily. Osvětim zrodila Izraelský stát. ... Kdyby Hitler neexistoval, Židé by si ho vymysleli. Protože bez nenávisti by tenhle vyvolený národ zmizel. ... jediný způsob, jak tento záludný národ jednou provždy vymýtit, je otevřít mu náruč.“

Je celkem jasné, že po takovém proslovu byl od fašistů vyhozen.

Nachází se tedy v tíživé situaci: zřekl se jednoho tábora své víry a z druhého byl vyhoštěn, jeho přátelé se po odhalení jeho původu rázem stali nepřáteli a k tomu má na krku podezření z vraždy. Dannymu zbývá poslední možnost, jak se očistit nejen před ostatními, ale také sám před sebou. V synagoze, kam uložil bombu, se v čase její detonace rozhodne odříkat veřejné modlitby a způsobit tak sebevražedný atentát, jímž dá jasně najevo, na čí straně stojí. Nepočítá však s tím, že Carla, kterou učil hebrejštinu a židovskou kulturu, přišla na toto kázání také. Snaží se ji vyhodit, ale nedaří se mu to a tak nakonec, aby ji zachránil, oznámí všem v sále přítomnost bomby.

To je jedna z dvou point zajímavého konce:

Danny si vybíral mezi svým vyznáním a svojí láskou. A zvolil lásku. Narozdíl od Abraháma a narozdíl od starého muže, který přijal roli utlačovaného. Obětoval svoji nejistou víru, aby zachránil to, co skutečně miloval: Carlu. Prošel tak zkouškou, o které mluvila nápravná skupina - ovšem s opačným výsledkem. Tím se očistil sám před sebou.

Nádherná je i poslední scéna uvozující druhou pointu filmu. Danny se po výbuchu octne zpátky ve škole, ze které odešel. Stojí pod schodištěm a pak se jím rozeběhne nahoru. V každém patře potkává svého učitele, který ho kdysi vyhodil ze semináře, a který nyní říká: „Chtěl jsem pokračovat v té naší debatě. ... Možná jsi měl pravdu.“ Ale Danny se nezastavuje a běží dál. „Danny stůj. Kam vlastně chceš jít? Tam nahoře nic není,“ snaží se ho učitel zastavit, ale Danny neposlouchá. Odpověď na to, zda se rozhodl správně a co je pravdivé, musí najít jako vždy sám.

Stejně tak ovšem může jít jen o náznak alternativy, že nebýt profesorem nezvládnutého okamžiku, Dannyho život se mohl ubírat daleko méně tragickou cestou.

Nebo ten podivný konec znamená něco úplně jiného.

Ať tak či onak, jde o jeden z nejpovedenějších filmových závěrů, které znám. Zůstává po něm, stejně jako po celém filmu, tolik otázek a úvah k zamyšlení, že se divák těžko zdvihá ze sedačky. Dannyho problém najednou už není jen Dannyho. A co víc si od filmu divák vlastně může přát?