Rohlíky

Sešli se pod ocasem. Jako každé pondělí. Dívali se na koně a hovořili o důležitých věcech. Náměstí se táhlo jako nudle dolů z kopce. Z druhé strany vypadalo, jako by stoupalo někam výš. Z druhé strany je nikdo neviděl. Z druhé strany byl vidět jen kůň se svou nebojácně sklopenou hlavou.

Přišla i Jarka. Jan myslel na to, kdy ji naposledy viděl takhle smutnou. Možná věděla nebo tušila víc než on. Možná ve snu viděla, jak to všechno skončí, proto byla smutná a proto byla tak klidná. Nebo se bála. Nebo byla strnulá. Najednou do ní neviděl. Je vůbec smutná? Jan se nedokázal přinutit na ni nemyslet. Neřekl jí to. Zavřel oči a přál si, aby to nebyla ona, a když povolil sevření víček, v tom krátkém nechtěném okamžiku, prolétla mu myslí – tam vzadu, nejasná myšlenka – přání, kterého se zděsil, protože jasně cítil, že nevyslovené myšlenky bývají prorocké.

„Tak,“ řekl Mirek a natáhl ruku do středu kruhu. Mezi palcem a nataženou dlaní svíral řadu dokonale vyrovnaných sirek. Aby to bylo fér. Když si za okamžik Jan vytáhl tu svou, usmál se, protože věděl, že Jarka už nebude muset tahat. Nic neřekla. Smutek tak trochu ustoupil z její tváře. Upřela na něj shovívavý, mírný pohled. Pak sklopila oči a dívala se na dlažbu. Pro ni to skončilo. Skončilo to pro všechny. Nikdo nic neřekl.

Jan uchopil kanystr. Nechtěl prodlužovat tísnivé ticho, které vládlo v jejich kroužku. Asi se cítili trapněji než on. Dole na náměstí chodili lidé a nikdo je neviděl. Tekutina šplouchala, když narážela na plechové stěny. Vpíjela se do šatů, a když kanystr položil, cinklo to. Docela jasně slyšel, jak to cinklo. Chtěl jim to říct. Chtěl se jich zeptat, jestli to také slyšeli. Chtěl se zeptat, jestli slyšeli, jak to cinklo.

„Tak,“ řekl Mirek, a pak ještě něco, co si Jan nezapamatoval. Měl mluvit on, ale Mirek si asi všiml, že mu začíná být v mokrých šatech zima. Chtěl to udělat plynule. Takové věci se musí dělat plynule, veřejně, ostentativně, demonstračně a hezky na pohled. Musí to klapnout. Nesmí se za něj pak nikdo stydět. Vlastně celý národ, když nad tím tak přemýšlel. Ne teď. Teď nad tím nepřemýšlel, teď to měl v sobě. Teď nemusel přemýšlet nad ničím. Všechno měl v sobě. Bylo mu jednadvacet. V jednadvaceti člověk už má všechno v sobě. Cítil se tak dospělý. Všichni byli moc dospělí. Věděli, co se má dělat. Člověk to prostě už má v sobě.

Neřekl nic. Podíval se na Jarku, na Mirka, chtěl se podívat na každého zvlášť, ale na některé se asi nepodíval vůbec. Nepřemýšlel nad tím. Ostatní ustoupili; ne moc, jen aby je to nezasáhlo, instinktivně. Nikdo nevěděl, co se stane pak.

Jan uchopil krabičku, kterou mu podával Mirek. Jako vždy, Mirek stál trochu vpředu. Z Mirka jednou něco bude. Mirek na to má. Mirek by si nikdy nevytáhl kratší sirku. Jan na to však nemyslel. Jan to věděl. Teď se soustředil na levou ruku. Nechal ji zdvihnout krabičku; držel ji mezi prsty, jako by si chtěl připálit cigaretu, pak se podíval na svou sirku. Mirek si jeho pohledu všiml. Zaváhal, a pak, téměř současně, se všichni podívali do své ruky, v níž svírali svou sirku. Někoho snad napadlo, že by ji Janovi podal, už tak se cítili hloupě, teď ještě tohle.

Mirek natáhl ruku a vzal si od Jana krabičku. Vteřinu počkal – Mirek byl slušný kluk, dobrý kamarád, možná ten nejlepší, takový ten kamarád, který se postará o všechny bez rozdílu, světec – pak škrtnul svou sirkou - -

Nikdy se ostatních nezeptal – vlastně o tom už vůbec nemluvili – jestli to slyšeli taky, když Jan řekl – Uhaste mě. Jestli slyšeli, když pak křičel – uhaste mě – uhaste mě – uhaste mě. Nikdy se jich nezeptal, jestli to také slyšeli.