A hvězdy nám padají má lásko...

Řekni mi miláčku jak
to vlastně cítíš, chvěješ
se zimou jako
já když mraky zakryjí
hvězdy?
Zboříme Babylónskou
věž a promluvíme
tisícem jazyků. Pak
slíbám růž z
křídel bělovlasých
orlů a snad
budu výt na měsíc.
Kapky deště drmolí svůj
tak obehraný a
přesto krásný příběh,
( každý máme svůj příběh ),
občas se zadrhnou a
není jim rozumět. Vidíš
tvář starého čaroděje v
křišťálové kouli rudého
sametu.
Jelen z písku se
rozpadl pod
údery dlažebních
kostek a
ptáci uronili slzu.
Sedíme na lavičce a
koukáme jak
Amonova loď zvolna
zaplouvá do doku, vpravo od
bíloskvoucí pyramidy kterou
líbají vlhká a
němá ústa noci, té
dámy v černých šatech s
diamanty a
ohněm na tvářích.
Díváš se mi do
očí, Tvůj pohled mi
říká jediné: Mlč už! Umlčíš mě
polibkem a
já toužím být navěky
němým.