Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDo hajzlu s vaší válkou
Autor
FLO
Dneska je slavný den. Teda měl by být. Mám narozeniny. Ale – ouha! Ráno vstávám, pouštím televizi a sleduju události v Americe. Samozřejmě, co jinýho by se mělo dneska řešit. Ještě včera mi celá situace byla docela lhostejná. Dneska začínám přemýšlet o tom, co by se všechno mohlo stát, dochází mi, že to nebude žádná sranda, a tak si radši zapálím cigáro a pomalu se hrabu z postele. Nemám v plánu v práci nic slavit, a tak se vlastně nic mimořádnýho neděje, ale večer, večer to teda pěkně roztočím, to bude něco.
V autobuse se všechno propírá, každej k tomu má milión keců a názorů, všichni sou chytří a média tomu všemu dávají na prdel. Občas se nad tím ještě usměju, příde mi to přitažený za vlasy. Náladu už mám trochu pokaženou, ale sem rozhodnutá, že se nenechám rozhodit.
V práci už je to horší. Sedím hned vedle rádia a zpráv už mám plnou hlavu. Na svůj slavný den pomalu zapomínám. Říkali, že bude válka a tady už se nemůžu usmívat, čím víc slyším zpráv, tím větší dostávám zlost, a taky mám strach a divnej pocit. Přepadají mě myšlenky, co by se stalo, kdybysme fakt byli ve válce, teda kdyby šli chlapi bojovat, mám strach o ty tři, který mám nejradši a je mi z toho všeho špatně. Už sem slušně otrávená, a tak se odpoutávám od rádia a od práce a odcházím na oběd. Tam se to zase propírá a mě už nechutná ani jídlo, ani ten zelný závitek, na který sem se tak těšila, není dobrý, jídlo vyhazuju a při odchodu z jídelny ještě zaslechnu, že sou to fakt svině, jo, to teda sou, pomyslím si a radši si jdu zapálit cigáro a v kuřárně na nic jinýho nemyslím. Ještě, že sou lidi, kteří dokážou i v takové situaci myslet na práci a brát to smrtelně vážně, takže debatu hodí tematicky někam jinam. Vracím se ke svým fakturám a k rádiu a čím dál víc přemýšlím, proč zase budou lidi umírat kvůli pár debilům, kteří mají místo argumentů letadla a čeho ste tady chtěli dosáhnout, nechápu to. Nechápu nic. A ti na druhé straně, ti nejvíc ublížení, myslím občany slavné Ameriky, kteří oplakávají oběti neštěstí, tak ti samí lidé volají po krvi, jo, oni nám ublížili, tak tam hoďte bomby a zabijte je taky, my sme se z dějin nepoučili, no nic. Tak jim dejte co proto! Přichází brácha a dává mi přečíst Nostradama, to je bomba, říká, on to věděl. Moc mě to nepotěšilo. Zatímco já tady sedím nad papírama, v Americe je chaos, plameny a nešťastní lidi, kteří se potřebují pomstít. A taky teď někde zasedají ti chytří, mocní a botatí, kteří rozhodují o tom, jestli ti mrtví už stačili, nebo přibudou další. A já sem se rozhodla, že od zítřka přestanu kouřit. Má vůbec cenu něco začínat? Nebo vlastně končit?
Odpoledne sedím zase u televize a vidím už po několikátý, jak padají budovy, jak pobíhají lidi po ulicích, jak převážejí zraněný a jak jiní stojí několikahodinový fronty, aby mohli darovat krev. Někde jinde se z toho lidi radují. Je mi do breku. Tak do tohodle sem se narodila? Peklo stokrát jinak. Venku prší a je takový unavený počasí. Takový jako já. Taky sem unavená. Tímhle světem, který nemá šanci se napravit, jak si někteří naivně mysleli. Večer nic slavit nebudu – i když bych možná měla. Tak teda... všechno nejlepší.