Lacek Netopír

  Strýček Ivan působil dojmem, že jej vymyslel spisovatel Čechov. Příjmením se jmenoval Racek, měl tři sestry, višňový sad a cukrovku. Mohlo by se zdát, že onemocnění diabetes s dílem Antona Pavloviče nijak nesouvisí. Když ale prozradím že Ivan chybně vyslovoval souhlásku er, pročež namísto „cuklu“ používal ku slazení „Sachalin“, mnohým se rozjasní, a bystřejší čtenář nadto pojme podezření že i s příjmením musel mít jmenovaný těžkosti. A skutečně. V širokém okolí byl znám výhradně jako Lacek. Lacek Netopýr.
Vlastně bych měl správně napsat Netopír. Tuto část přezdívky si totiž vysloužil díky zálibě v lihových nápojích v kombinaci s neukvapenou pracovní horlivostí. Angažován byl kdysi na katastrálním úřadě jako topič. Ježto se však nalézal ustavičně v lihu a netopil, začalo se mu záhy přezdívat Netopír. V podniku byly časté telefonáty podobného znění:

“Haló, je tam kotelna?“

“Čelta jeho! Co se sloučilo, tovalyš?“

“Musíte přitopit. V šestnácti stupních se opravdu nedá pracovat.“

“Nevazmožné! Ja izmělil tlidsať sim gládusov, malá chvíle tomu nazad!“

“Opravdu? No jo, ale na slunci nebo ve stínu?“

“V podmyške, maladěc. V pod-paž-dí! Ha ha ha, glogloglo...“

   Nutno říci, že po „Velké Sametové“ byl Lacek od výkonu této funkce k velké úlevě všech zaměstnanců odbřemeněn. Coby penzista, mohl se tak konečně naplno věnovat svému velkému, ne však zcela legálnímu koníčku - lihovarnictví. Podle něj byla nejlepším způsobem konzervování destilace, a jako roduvěrný Rusín z Podkarpatí dokázal zkapalnit téměř vše, co mu zahrada urodila.

   Ledva jarní slunce probralo tohoto karpatského medvěda z hibernace, už plnil soudek žlutými květy smetánky lékařské. Rozhodně nebyl jedním z pošetilců, kteří vyráběli z pampelišek rádoby zdravou parodii na med. Jeho cílem bylo silné, mimořádně aromatické pampeliškové víno, které po vykvašení nechal projít dvojí destilací. Do každé láhve s tímto lahodným mokem přidal pak dva velké, čistě oprané pampeliškové kořeny. Kořen ze smetánky má totiž tu vlastnost, že působí proti všem chorobám, které alkohol způsobuje. Léčí nemoci trávicího traktu, posiluje jaterní tkáň, žlučník, ledviny, snižuje krevní tlak a zlepšuje činnost srdce. Prudce léčivý lektvar! Hotový elixír mládí. V rudolfínské době by strýčka za tento objev šlechtický titul jistě neminul.

   Znáte pojem „cuketová sezóna“? Ano, jedná se o období, kdy se každý druhý zahrádkář nechává slyšet, jak už třetí týden nejí nic, než smažené cukety, plněné cukety, zapečené cukety; v horších případech pak grilované cuketové placičky s cuketovým zelím a knedlíkem z cuket a jako moučník bábovku, ve které byste tu cuketu skoro vůbec nepoznali, jenom je taková mírně nazelenalá...
Takovýmto zoufalcům napravoval Lacek trávení svojí tradiční, šedesátiprocentní cuketovicí. A nejen trávení. Po požití několika „stakánčikov“, což byly kdysi tradiční sklenice od hořčice, se postižený nemohl vynadivit, kam se poděly jeho chmury a odkud se v něm vzalo tolik pronikavého rozumu. Poděkoval, a odebral se do hospody na guláš.

   V létě byl hlavním zdrojem surovin již zmíněný višňový sad, kterým ujec honosně nazýval stromořadí sedmi zákrsků višně Morela. Však také Lackova višňovka v celém okrese plnila funkci směnného ekvivalentu. Za láhev či dvě jste kdysi mohli dostat cokoliv. Od banánů bez fronty až po křížkové lázně. Dodnes si ji mnohý sales manager hýčká mezi whiskovým a cognacovým oběživem, neboť mnohonásobně urychlí práci člověka, kterého jí uplatíte.

   Jednoho podzimního dne se strýček zabýval pronásledováním mandelinek na svém brambořišti. Proklínaje „žukov amelikanskich“, ukládal pruhované chrobáky něžně do džbánu a nakonec je důkladně zalil lihem. I v metodách usmrcování hmyzu byl Lacek humanistou.
Když po několika týdnech brambory vykopával, tu křísla motyka o džbánek ukrytý v nati.
Strýc odklopil víčko, přičichl a smočil ret. Od té doby tvrdil, že zná přesnou recepturu likéru Fernet Stock a každá zmínka o pětatřiceti bylinách, dovážených ze všech koutů světa, mu vykouzlila na tváři úsměv Mony Lisy. Fernet už by nepozřel, ani kdyby jej dostal na lékařský předpis a všichni milovníci tohoto nápoje pro něj byli prostě „žukovci“.

Ve světě komponentů není ekvivalentů, jak říkali staří alchymisté.

    Slušelo by se říci že strýček zemřel na jaterní cirhózu, selhání ledvin, rakovinu slinivky, nebo nějakou podobnou, pro alkoholika důstojnou chorobu. Leč ani v tomto ohledu abstinenty nepotěším. Nikdo o sobě nemůže zodpovědně prohlásit že je alkoholikem, nepije-li víc než jeho lékař.
Ještě ve svých třiaosumdesáti letech se těšil relativně pevnému zdraví (s přihlédnutím k cukrovce), neboť byl prakticky pod stálou zdravotní kontrolou. Díky čilým obchodním kontaktům se zdravotním personálem zbylo v kraji jen málo lékařských kapacit, se kterými by si byl nepotykal. Pouze nerudný urolog Šťavík svéhlavě odmítal připít si na bratrství samohonkou. Umíněně trval na Budvaru, háje se tím, že má ženu a děti, a ještě by je někdy rád viděl.

   Pětadvacátého listopadu vypravil se strýc k blízkému potoku, na lov právě táhnoucích pstruhů. Rozkročil se po proudu a v duchu úsloví - rybu, pticu, molodycu, beri rukami, holýma rukama házel hormony zpitomělé ryby na štěrkový břeh, mrazu nedbaje. Ostatně, činíval tak tradičně každým rokem.

Jen letos poprvé se nevrátil.