Skřítci

Byla noc. Aleš seděl u stolu a nalíval se Fernetem. Vilma koukala do ohně, který si spokojeně a teple hořel v krbu. Ostatní na chatě už spali. Kdyby spolu chtěli mluvit, museli by šeptat. Jenomže ani jeden z nich mluvit nechtěl. Vilma věděla, že zase něco přehnala, že se přece ke všemu přiznávat nemůže. Pravda je blbost, pomyslela si, když si zapálila další cigaretu. Zapomněla, že drží zapalovač a ne sirku a odhodila ho do ohně. Stačila si to uvědomit akorát včas, aby utekla ke dveřím. Jenomže zakopla o poleno, který se tam nevhodně válelo, takže u dveří zabrzdila bradou. Ozvala se rána. Potom Alešův smích. Nahoře se rozlítly dveře a na ochozu se objevila Darja.

„No jo, no... zase vy dva, sem si mohla myslet. Nikdy tady nejspíš nebude klid. Já už bych se jednou ráda vyspala. Aspoň jednu noc! Prosím, prosím, prosím!“ Otočila se na kramfleku a třískla za sebou dveřma.

     Vilma se pomalu sesbírala ze země a vyhnula se pohledu na Aleše. To sem to zas rozhrábla, pomyslela si, zatímco Aleš si nemyslel nic. Nalil si dalšího panáka a bylo to. Vilma si sedla zpátky ke krbu a vytáhla papírový kapesník, aby si otřela krvavou bradu. Zatímco ona se užírala pocitem, že si o ní musí Aleš myslet, že je pěkně trapná a měla na sebe vztek, jemu v hlavě vězelo jenom to, že je tady ňáká nepříjemná atmosféra, a tak bude lepší se neozývat. Což mu ani tak nevadilo. Protože k tomu, aby člověk chlastal, nepotřebuje vykecávat. Aspoň on teda ne. A zatímco Vilma těžce nesla hádku, plánovala pomstu a promýšlela, jak dloho se s ním nebude bavit, nebo jestli nebude rovnou lepší vypadnout, on si vklidu zapálil cigáro a všechno se mu vlastně zdálo v pořádku – jedna z několika hádek, která se zase sama vyřeší. Zároveň vnímal, jak je roztomilá, s tou rozbitou bradou, jako malá holka, co spadla a rozbila si koleno. Ze všeho nejvíc si teď přál přijít k ní, obejmout ji, možná dát jí pusu na čelo... místo toho k ní přistoupil s flaškou, namočil papírový kapesník do ferneta a přitiskl jí ho na bradu. Zasyčela a škaredě se na něho podívala.

„No co je? Dezinfekce, ne?“ Bránil se.

„S tím jdi do hajzlu. Nepotřebuju žádnou dezinfekci. A už vůbec ne tvůj chlast. Kterej je navíc eště můj. Chlastáš mně mýho Ferneta!“

„A jo... no tak... si dej se mnou, ne?“

„No to asi budu muset, když sem si ho koupila. Protože jestli si myslíš, že tě nechám, abys mně ho vychlastal, tak to ses kurevsky spletl. To si ho radši vypiju sama. Radši bych se z toho poblila, než bych tě to nechala dopít.“

„Z tohoto, jo?“ Zasmál se a pozvedl poloprázdnou flašku.

„No... to seš teda ohromnej, vážně. Dej to sem.“ Vytrhla mu flašku z ruky a napila se.

„Já sem ti to nechtěl vypít, fakt ne, ale když to přede mnou stálo, tak co sem měl dělat?“

„No to seš frajer, fakt teda jo. A co budu pít zítra, nevíš?“

„To fakt nevím.“ Zasmál se.

„No jó, to je strašně zábavný, že jo? To je směšný, až se skoro válím po zemi. Přímo pukám smíchem!“

„No však jo, sem vtipnej, ne?“ Znovu se zasmál.

„No, to jo. Ty seš spíš k smíchu. Ne...ty nejseš k smíchu. Ty seš k pláči. Hmm...to spíš.“ Řekla Vilma a vzala si klacek, aby mohla rozhrabávat uhlíky.

„To bych se teda hádal, kdo je tady k smíchu. Asi někdo, kdo věří na skřítky, ne?“ Zašklebil se a sebral jí flašku, aby se mohl napít.

„Přestaň s tím. Sem ti řekla, že se o tom s tebou nebudu bavit.“

„A proč ne?“

„Protože se mně směješ. Já bych se ti nesmála. Já se ti taky nesměju, že máš strach z žab.“ Prohodila dotčeně.

„To je něco jinýho.“ Napil se a vrátil jí flašku.

„No to teda není. To je úplně to samý, víš? De o to, jak moc to chceš pochopit. A už se o tom nechcu bavit.“

„A proč? Ty seš nasraná?“

„Ne, nejsem, a víš proč? Protože mně to za to nestojí. Protože mě stejně nepochopíš.“ Vzdychla a prohrábla klackem uhlíky.“

„Ale seš.“

„Co jako?“

„Seš nasraná, já to na tobě vidím. To mně nenakecáš, že nejseš. Já to vidím, protože tě znám.“

„No tak sem, no a co? Co s tím jako budeš dělat?“

„Tak si o tom promluvíme. Tak říkáš, žes tady viděla skřítky, jo? Kde byli?“

Vilma chvilku vypadala zničeně. Přemýšlela, jestli se má téhle debaty chytat, protože minule to dopadlo tak, že se akorát vytočila a bylo to k ničemu. Nakonec zakroutila očima a řekla:

„Tam byli. Tam nahoře, na tom trámu.“

„Aha. A kolik jich bylo?“

„Dva. A pak jeden tady nahoře, na krbu. Ten se pak proměnil na tužku, když přišel Radim.“

„A ti dva? Ti na tom trámu nahoře...“

„Ti se změnili v myši a utekli.“

„Aha. A neříkali ti něco?“ Stěží potlačoval smích.

„Tak hele – já nejsem blázen, já sem úplně normální. Prostě tady byli a hotovo. A už se o tom nebudu bavit. Fakt ne. A už vůbec ne s tebou.“

„No... hlavně se o tom, prosimtě, nebav s nikým jiným.“ Dodal a napil se.

„Seš blbej.“

„Jo. A ty seš chytrá. To ti nikdo neřekl, že pohádky nejsou pravda? To se vykládá malým dětem, aby usnuly, ale potom z toho musíš vyrůst a uvědomit si, že nic takovýho není. Proboha kolik ti je? Šest let nebo co? To sem nevěděl.“

Vilma toho měla akorát dost. Vyběhla nahoru, sbalila si věci a chystala se odejít. Měla slzy v očích, ale hlavně vztek. Na okně uviděla skřítka. Stál a koukal na ni, ale ona si ho nechtěla všímat. Vzala si teplý svetr, proběhla kolem Aleše a třískla za sebou dveřma. Vydala se lesem pryč, hodně daleko a bylo jí docela jedno, že by měla mít strach, nebo že neví kam jít, nevnímala nic. Cítila se ukřivděně, hodně ukřivděně a měla zlost, na Aleše, a na sebe a taky ji štval ten těžkej batoh a ten blbej skřítek, kterej měl ještě tu drzost objevit se na okně, po tom všem...

     Došla k jezeru a tam uviděla labutě. Hm, zakletý princezny, pomyslela si. Sedla si na břeh a dala se do pláče. Někdo ji vzal zezadu za ramena. Strašně se vylekala. Prudce se zvedla, otočila se a oddechla si, když zjistila, že je to jenom vodník. Měsíc svítil docela jasně, takže mu viděla do tváře. Měl vypoulený žabí oči, velký nos a stydlivě se usmíval.

„Copak tady dělá tak pěkná dívka v noci – a sama?“ Zaskřehotal.

„Ále ...“ Mávla rukou. Nechtěla to rozpitvávat.

„Pohádali ste se kvůli skřítkům, že?“

„No jo.“ Pohodila hlavou. „Předpokládám, že víš úplně všechno, takže ti to ani nebudu vykládat.“

„Skřítci sou mrchy. Neměli by se jenom tak ukazovat. Dokážou člověku pěkně zkomplikovat život. Nechceš jít ke mně domů? Je tam klid, spraví se ti nálada.“ Usmál se už směleji. Znovu pohodila hlavou.

„Stejně mi teď asi nic nepojede. A mám docela hlad.“ Přiznala.

„Chytím ti rybu.“ Znovu zaskřehotal. Potom si povzdechl. Už ho nebavilo svádět nevinné dívky, lákat je na ryby a pak je uvěznit ve vodní říši. Dělal to tak už strašně dlouho a bude to dělat tak dlouho, dokud Erbenova duše bude koukat z protějšího břehu.

„Vím na co myslíš.“ Řekla Vilma. „Ale já sem bludička zbavená kouzel, zamilovala sem se do člověka. Ale nejsem člověk. Takže mě nedostaneš, vodníku.“ Zasmála se. Vodník rozhodil rukama a sedl si do trávy.

„Jak sem starej, tak sem blbej. Tohle sem vážně nevěděl. A nemůžeš mi sem teda někoho přihrát?“ Chytl se naděje. Exbludička Vilma váhala.

„Lovíš jenom holky, co?“ Zeptala se.

„Můžu udělat výjimku.“ Zablýsklo se vodníkovi v očích a Vilma se spokojeně usmála.