Sveřepá rafika-robostory 1

Brm. Udělal servomotorek. Brm. Udělal druhý servomotorek.

OČI OTEVŘENY, zpravil robota hlas uvnitř hlavy.

ČUČÍŠ DO STROPU, dodal ještě, snad aby mu ujasnil souřadnice, či polohu nebo co, zkrátka si zřejmě připadal hned po ránu důležitý.

Robot se ovšem ani nepohnul, zírat do stropu mu přišlo jako celkem dobrý nápad. Což bylo poněkud netypické. Obvykle vstával čile, a vždy si (zubů nemaje a tudíž ústní dutinu nezaměstnávaje) pohvizdoval při ranní hygieně, protahování pružin, čištění registrů, olejování kloubů, kontrole svarů a utahování šroubků (být uvolněný může být dost nepříjemné, nejenom, že si můžete utrousit nějakou součástku např. do polívky nebo do kanálu, ale taky je pak robot rozhrkaný a chrastí to v něm jako v pokladničce držitele prvního místa ve sběru a vůbec pak na vás lidi koukají šejdrem, maje vás za porouchaného nebo aspoň nadrátovaného) nějakou melodii a to podle tohoto klíče:

V ponděli Jednou z lesa domů se nesa,  pokud svítilo slunce, když pršelo notoval si Žvýkal jsi hurikán, ( jeden) kluk jako ty,  v úterý, pokud se probudil na pravém boku Dva mokré balkónky, pokud na levém tak totéž, ovšem převedeno do dvojkové soustavy, ve středu pak bez výjimky Otěže v rukou tři mám,   čtvrtek patřil Čtyřem koňům ve dvoře, žádnej s nima nevoře, cárára,  ovšem pokud si při vstávání zaměnil papuče (levou za pravou a obráceně) nasazoval furiantské basové sólo hajného Mumlala ze Čtyř vdov. V pátek původně začínal na Bachovi, Praeludium und Fuge E-mol,skladba na Seznamu Bachových skladeb sice označena číslem 555 a tudíž pro pátek hned třikrát vhodná, ale na provedení poněkud náročná a robot by si po ní nejraději šel znovu lehnout, ovšem pravidla pevně stanovená měnit nechtěl a tak jen pátky rozdělil na Velký a malé. Na Velký si dával Bacha, malé odbyl Pátou (dávno již odbilou). Sobota patřila Šestákové opeře a neděle  nic, ne že by si chtěl hrát na pánaboha, ale hleděl mu aspoň do oken, lelkoval, zevloval, nedělal lautrnic, flákal se, flinkal, či poflakoval, maximálně utloukl semotamo špačka nebo si dal dvacet za Masaryka.

Jak tedy vidíme, robot to byl metodický, ve svých zásadách pevný, ve zvycích stálý, nekolísavý. A teď najednou tohleto. Leží si. Nevstává. Necvičí. Nepíská. Nepeče si v sobě toust. Prostě jenom leží a čučí a nic se mu nechce.

POŘÁD ČUČÍŠ DO STROPU! Opět se ozval vnitřní hlas neskrývaje už podráždění, protože byl pátek a to znamenalo, že na toustu bude malinová marmeláda (říkal jí mazlivě Ememka), kterou on obzvláště rád (a podezíral robota, že to ví a schválně ji proto maže natenko, sobec).

ČAS SNÍDAT! Zkusil to ještě.

Nic.

JO A TAKY JE PÁTEK, VEČER VYSTUPUJEŠ, TAK NEBLBNI. Šel na to šelmovsky, připomněl robotovi robotu a přitom zněl kamarádsky, byl by se pyšně zapýřil, což ovšem nemohl a tak se aspoň trochu rozechvěl a radostně zatetelil, což hlas umí.

Pá-tek. Vyplivl ze sebe robot a byl v tom všechen žal, ten krásný dlouhý tón, chtělo by se napsat, ale spíš to znělo jako když bublá v radiátoru nebo když kýchá nachlazený bobr. Ale smutně to znělo dost.

A JÉJE, pomyslel si hlas, TOUST ASI DNESKA PADÁ.

S robotem bylo cosi v nepořádku, to už je nám jasné. Co to však asi mohlo být? Mechanická závada těžko, vždyť se nedávno sám hodil do servisu, kde ho proklepli, promazali, seřídili, vyštelovali, vyladili, vycídili, profoukali, vyleštili, napulírovali a vyblejskali, až celý zářil jako fungl nový a ještě mu dali obrázek, že neplakal.

Že by byl nemocný? Kýchnul na něj někdo v podzemce a stěrače včas nezareagovaly? Snědl něco špatného? Kdepak.

Vzzt! Zakňoural namáhavě píst a robot se posadil. Byl totiž pátek. A to znamená, že večer musí do báru. A to nikoliv, aby si prolíval trubky, ale za zábavou, neboť to byl robot bavící, každý pátek měl vystoupení, vyprávěl vtipy publiku, imitoval filmové stár i mlád, břichomluvil, dělal fórky i Zagorku a tak dále a lidi to měli rádi, v podniku bylo útulno, víno ucházelo, servíři servilní, služebníček a rukulíbám, to se líbilo a robobavič tomu přidal ten správný šmrnc, a při děkovačce po něm mohli házet drobnýma, strefovat se kam bylo libo, ono to o něj vždycky hezky cinklo a ještě vám poděkoval a přihodil přídavek.

Seděl na lůžku a cítil se nanicovatě, na jídlo nebylo ani pomyšlení (ZPROPADENĚ! Řekl si hlas) ani na  písničku, už jenom vysoukat se z pyžama bude nadrobotická práce. Pustil se do toho s nevolí, tahal si triko sem a tam, až v něm dočista zabloudil a využiv čerstvě doplněných slzných kanálků (měl je, jsa od výroby dobře vytuněn), hořce zaplakal ale jen krátce, obávaje se koroze a znovu se pustil do pyžama, až se z něj konečně vymotal.

A pak pohlédl na budík. Byl velký, blýskající se, s velkou těžkou rafikou a byl zasazený v jeho břiše. A dělal, CINK, CINK, CINK. A rafika se choulila k velké, tučné, červeně vyražené nule.

Tohle byl problém. Tohle byl totiž náladometr.  A ručička měla být někde úplně jinde. Obvykle byla úplně vpravo, na sluníčku, které se, jako by toho nebylo málo, ještě (teď se mu zdálo, že přiblble) usmívalo. Maximálně se rafika dostala někam do poloviny cesty mezi sluníčko a psa, který byl asi ve třetině budíku, ale pod psa nikdy neklesla, nikdy ani neslyšel o nikom, komu by kdy klesla až k vymačkanému hadru. A teď sám byl na nule. Až úplně dole, pod bodem mrazu, dál to nešlo, ale rafika se stejně snažila, chvěla se a dorážela na zarážku, i ta nula jí byla málo, potvoře.

Co s robotem, když má splín? A to prosímpěkně ne ledajaký, ale pořádný, deset na šestou  čili megasplín. Zbývá jediná možnost a to, zavolat si na sebe opraváře. To bylo hned několikráte nepříjemné. Zaprvé: roboti se většinou umí spravovat sami, čili volat si na sebe pomoc, a  ještě ji zvát k sobě domů je poněkud ponižující. Zadruhé, znamenalo to odklopit zadní panel, což byla činnost choulostivá a nepříjemná a navíc se přitom poruší plomba, takže jste zničehonic po záruce a lidi se na vás nedívají hezky. A konečně zatřetí zadní panel pak špatně doléhá, vrže a může vám do vás napršet. Ale co naplat.

POING, udělal panel, plomba odskočila, panel se zhoupnul na pantících a robot do sebe šáhnul a nahmatal tlačítko, které bylo červené, s nápisem JSTE SI OPRAVDU JISTI?, což sice neviděl, ale věděl, protože se to o sobě dočetl v Manuálu.

Nadechl se a čudlík zmáčkl.

Ozvalo se chrčení a pištění, jako když ladíte staré rádio, pak v robotovi zakašlalo a hlas v jeho hlavě promluvil, neobvykle strojově a chladně a nepřívětivě jako páteční úředník:

ZMÁČKLI JSTE TLAČÍTKO JSTE SI OPRAVDU JISTI?, JSTE SI OPRAVDU JISTI?

POKUD ANO, ŘEKNĚTE 1, POKUD NE, ŘEKNĚTE 0.

„Jedna..“, špitl robot, značně znejistěn.

ŘEKL JSTE 1, JSTE SI JISTÝ, ŽE NÁS OPRAVDU POTŘEBUJETE? NEVÁLÍTE SE JENOM NĚKDE VE ŠKARPĚ A RÁNO VÁS BUDE BOLET HLAVA A BUDETE TOHO LITOVAT?

1-PRO OPRAVDOVOU POTŘEBU

0-PRO ŠKARPU

„Jedna…“, trpělivě přesvědčoval robot automat.

NEDĚLÁTE SI ŠOUFKY?

1-NE

0-ŠOUFKY

„Jedna…“, vysoukal ze sebe robot a poprvé byl rád, že má špatnou náladu, protože kdyby neměl, tohle by mu ji pokazilo.

VÁŠ POŽADAVEK BYL ZAREGISTROVÁN, BRZY SE S VÁMI SPOJÍ NÁŠ AGENT.

Řekl automat a zazvonil domovní zvonek.

Ne, že by robot mohl dojít až k domovním dveřím, tohle je deprese vážení, žádná hej nebo počkej, senná rýma nebo když vás brní palec, a robot se tedy vzmohl jen na: „Dále.“ Na: Je zamčeno, ale klíč má sousedka, běžte si jej laskavě půjčit, jsem poněkud indisponován.“ , mu už dech jaksi nevystačil, ovšem agent za dveřmi nebyl agentem pronic zanic, patrně byl zvyklý řešit nouzové situace, rychle a elegantně, čili dveře hladce vyřízl laserem, kdyžužtakuž, ať na pistolku nesedá prach a je se čím doma pochlubit.

Agent byl pomenší plechový válec na čtyřech kolečkách a se čtyřmi chapadly a ze všeho nejvíce připomínal vysavač. Což potvrdil tím, že u dveří cosi zahučel, přisál se husokrkými chapadly na pacienta, zahájil analýzu a v mžiku hlasitě explodoval a rozprsknul se po celé ložnici, zaneřádiv ji mastnými kusy součástek, poškodiv zánovní koberec, utrhnuv cár tapet a cvrnknuv kolečkem do stínidla lampy, vyloudil hezké čisté CÉ.

(pokračování...)