Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVčely
Autor
renegátka
Předesílám, že jsem blázen do zahrady, všechno co roste, kvete a plodí miluju.
Bude to nejspíše nějaké karmické pouto, protože při práci na zahradě jsem šťastná
Úplně nejvíc ze všeho mám ráda květiny a z těch první místo patří růžím.
Nepohrdám ani plodinami, ale s těmi je fůra práce a výsledek nejistý, navíc mám pocit, že plevel kolem nich roste
vždy rychleji. Jak říkám, zahrada chce svoje. Je dost časově náročná a proto jak mohu, dychtivě se ponořím do práce
neslyším, nevidím, okopávám.
Moje zahrada je v kolonii, takže z každé strany soused.Ten můj soused ze zahrádky napravo měl, pro mě, zvláštního
koníčka, byl včelař.
Včely jsou důležité, hlavně pro pěstitele, bez nich by se nic neurodilo.Jenže tyhle včelky byly moc agresivní.
Soused se vyzná a nechal své včelstvo zkřížit, právě s těmi divokými včelami z Afriky, tak aby je geneticky ošetřil.
Dobrá zpráva pro královnu o dost horší pro mě.
Jednoho letního dopoledne , právě jsem s pýchou sklízela své první výpěstky, dorazil náš soused se svým
kamarádem , taky včelařem na zahradu.,,Pomáhej Pánbůh" srdečně pozdravili
oba pánové.Vzápětí si navlékli bílé kukly a s nějakým kouřítkem zmizeli do včelína.
Včelkám hezky zakouřili , tím je trochu omámili a část té pracovité rodinky odebrali.
S kuklami na hlavách a s novým rojem opuštěli rychle, opakuji rychle, včelín i zahradu.Nasedli do auta a odjeli.
Na zahrádkách zůstalo mé, nic netušící já a zbytek hodně naštvaných včel, geneticky vybavených k boji.
Pak to začalo!
Nejhorší bylo, že nikdo nevyhlásil válku a rovnou se bojovalo.
Moment překvapení byl zdrcující. A protože v létě , při práci na zahradě mám jen nezbytné oblečení, mohu podat
svědectví o tom, že žihadla bolí. Jenže ta kopíčka, nebyla nejhorší.
Daleko horší bylo zlověstné bzučení kolem uší, úst a očí , výstražná píseň útočících včel ( vzpomeňte na Husity a na
chorál). Zahradu jsem opouštěla přískoky v před, zároveň z těla strhávajíc tričko, které jsem pak roztáčela , ve znase
ochránit svou nebohou hlavu.
Když boj, tak boj!
Ze zahradní branky jsem se vyřítila na silnici schvácená bojem i bolestí.
"Vlevóó hleď " zazněl nečekaně další vojenský povel.
V té chvlí kolem mě pochodovala vojenská jednotka, vracející se výcvikoveho prostoru z lesa nad kolonií.
Nebylo cesty zpět!
Ke včelám do první linie se mi už vracet nechtělo, tak jsem tam stála
skoro nahá, zahanbená a přesto vítězná.