O dívce, která slyšela hlasy

O dívce, která slyšela hlasy

   Zdá se mi o vodopádech. Stojím nahá pod proudem vody a nechávám své tělo hladit i mlátit zároveň. Slyším šumění vody a cítím vůni divočiny. Přede mnou se objeví dívka. Její rty přímo svádí k políbení. Svádí mě očima. Cítím její polibek na svých rtech. Probouzím se. Už je to tady zase! To zatracené bzučení! „Ne!“

   Nevstává se mi lehce. Už v posteli si zoufale tisknu dlaně na uši a marně strkám hlavu pod polštář. Vedle mě se povaluje pes a bystrýma očima mě pozoruje. Jakmile zjistí, že jsem vzhůru, radostně mi olízne nos. Dost pravděpodobně to udělal i tehdy, když jsem spala. Vím přesně, co si myslí. V duchu se mi omlouvá, ale jeho oči se mi vysmívají. Mám pro tebe překvapení. Teplé a tekuté.

   Dnešní ráno je poněkud vlhké. Vstávám levou nohou a naboso. „ Oskare!“ Zlostně povytáhnu obočí a teplou vlhkost spontánně otírám do koberce. Pes nepokrytě vyjadřuje škodolibou radost. No a co! Budil jsem tě. Ale tys spala jako zařezaná. Dokonce vím, co se ti zdálo. Měla jsi orgasmus. „Mlč!“ Zacpávám si uši. Pes se zatváří pohrdavě. Chudinko. Takového daru by sis měla vážit, ne ho zatracovat.

   Vyženu psa ven a postavím si vodu na čaj. Oknem dovnitř prosvítá slunce. Na krmítku švitoří ptáci. Otevírám okno a nasávám proud čerstvého vzduchu. Taky bys nám mohla někdy nasypat slunečnicová semínka! Ty kroupy si strč do prdele! Zase ten kos! „To víš, že jo, ty zmrde! Příště nedostaneš nic.“ Kos se urazí a naštvaně odlétá. Je mi to trochu líto. Pes mě zpraží pohledem. Teda ty máš chování. „Tak co, Oskare, vyvenčil ses?“ No jasně, že váháš. Kdybych potkal fenu od sousedů, nevrátil bych se tak brzo.

   Zapnu si rádio a pomalými tahy si roztírám máslo na chleba. Dneska si dáme s medem. Heřmánkový čaj po ránu je pro slabochy. Už jste někdy ukázali vztyčený prostředník svému psovi? Za patnáct minut mi jede autobus. Hodím na sebe oblečení z pečlivě poskládané hromádky na židli u postele a hřebenem z řídkými zuby pročešu svoje umaštěné polodlouhé vlasy. Malovat se nepotřebuji. Jsem krásná i bez toho. „ Chovej se tady slušně!“ Zahrozím zvednutým ukazovákem psovi. Vypláznu na sebe do zrcadla jazyk, popadnu bundu z minulého století a pádím na autobus.

   Na ulici zažívám pravá muka. Strkám si špunty do uší, ale nepomáhá to. Míjím spoustu lidí spěchajících do práce. Podívám se na hodinky. Asi to dnes nestihnu. Na poslední chvíli dobíhám autobus a za jízdy naskakuji zadními dveřmi. Zchváceně dosednu na sedadlo. Načerno jezdím už druhým rokem a nijak mě to netrápí. Ještě se nikomu nepodařilo mě chytit.

   Pobaveně pozoruji jednu uštvanou matku se dvěma malými dětmi, která loví v kabele a hledá jízdenku. Sakra, kam jsem to zase strčila? Ulehčeně si oddechne, spokojeně cvaká jízdenku a láskyplně pohlédne na svoje dvě děti. Doufám, že nejsem zase těhotná, to už bych opravdu nepřežila. Mám takový pocit, že jsem zapomněla nakrmit křečka. Jo a Maruška potřebuje to lepidlo do výtvarky, to nesmím zapomenout koupit. Až vystoupíme, konečně zavolám Honzovi. Včera mě pěkně nasral, kretén. Už mě to fakt nebaví! Jo, kdybych z toho aspoň něco měla! Žena vstává a dere se ke dveřím. „ Pojďte děti, vystupujeme!“

    Starý pán na sedadle vedle mě se kroutí a poposedává. Uf! Doufám, že to vydržím. Ale vždyť jsem přece ráno byl. Beztak jsem zase něco špatného snědl. Já se asi poseru! Už tam budem! Už tam budem! Tak šup šup, Pepíku, to zvládneš! Támhle mají snad hajzlíky. Pak si zajdeme na pivečko. S hekáním se zvedá a na další zastávce vystupuje.

Vzadu stojí mladík s dívkou v objetí. Chci tě šukat. Nemůžu to už vydržet. Jsem nadržený jako prase. „ Miluji tě,“ šeptá jí tiše do ucha. Dívka mu to věří.

   Pod nohy se mi připlete starý vypasený jezevčík jedné tlusté paní. Koupím si koblížky, pěkně smažené, dozlatova vypečené. A dneska udělám Frantovi na oběd klobásy se zelím. Musím zajít k řezníkovi. Jo a na poštu ještě. Co je dneska vlastně v televizi? Sakra, Ulici nestihnu, to budu hlídat Věrku. Mohla bych jí koupit ještě nějaké bonbóny. Pes mrzutě zívl. Zapomněla jsi mi dát nažrat, ty stará almaro.

   Oskar! Já mu nedala nažrat! Chystám se vystoupit. Na posledním schůdku zaslechnu: „ Dobrý den, připravte si jízdenky ke kontrole, prosím.“ Usmívám se.

   Míjím zmalovanou paní v drahém kabátě, která si mě znechuceně prohlíží. Taková chudinka. Ale je pěkná, kdyby se trochu upravila. No nic, musím si pospíšit, za pět minut mám tu schůzku a pak se těším na oběd se slimáčkem. Musím si ještě zajít koupit tampóny. Teď jsem zase pro změnu znechucená já.

   „ Zase pozdě, Leni?“ Vrátná si mě měří rentgenovým zrakem. Děvuško moje, ty zase vypadáš. Bunda dvacet let neviděla pračku a ty vlásky by už taky potřebovaly umýt. Tvoje matka by zasloužila. Potřebovala bys někoho, kdo by se o tebe postaral. „Já se o sebe postarám sama! Nemusíte si dělat starosti, paní Horáčková!“ Vrátná hlasitě vyjekla a ruka jí vylétla k ústům. Sakra! Zase jsem se neudržela! Budou problémy.

   Rychle se převlékám do montérek a pouštím se do práce. Mistr má dnes dobrou náladu. Včera si pořádně zašukal a celou šichtu myslí na svoji novou roztouženou milenku. Snažím se neslyšet, ale nejde to. Hlasy se překřikují jeden přes druhého, splývají nebo se rozcházejí. Je to jako nekonečná symfonie.

   V jídelně do sebe pomalu soukám bramborové šišky s mákem a snažím se nevnímat všudypřítomné bzučení. Její matka byla kurva. Proč jsem včera křičel na svojí dceru? Nebaví mě to tady. Chybíš mi. Jsem švorc. „Máš tady volno?“ Přikývla jsem. Dívka s vážnýma hnědýma očima a kaštanovým ohonem připomínala koně. Měla nádherné velké zuby a plné rty. Podívala se na mě vědoucím pohledem a usmála se. Na vteřinu bylo ticho. Neslyšela jsem vůbec nic. Pak to přišlo znovu a s mnohem větší intenzitou. „Prosím tě, mohla bys něco říkat? Nahlas, říkej prosím něco nahlas. Chci slyšet tvůj hlas.“ Doufala jsem, že její slova překřičí její myšlenky, které jsem neměla tu sílu ani odvahu poslouchat. „Nešla bys se mnou do kina?“

   Ke konci každého dne mi nepřetržitě hučí v hlavě jako ve včelím úlu. Pomalu se stmívá a já mířím do ordinace psychiatra. Cestou potkávám lidi a zvířata. Někdy mezi nimi nevnímám až tak zásadní rozdíl. Mám strach. Toužím po tobě. Zklamala mě. Nemám peníze. Chci to. Hnusí se mi! Chce se mi čůrat. Chci, aby mi to udělal jazykem! Proč mě nemá ráda? Maminko, chybíš mi. Bojím se tě. Už to nevydržím! Nemám sílu, nezvládnu to. Jsem tak šťastná! Jak mu to mám říct? Tohle přece nemůžu stihnout? Já už se na to fakt vykašlu! Kurva! Nechci se ovládat. Mám chuť křičet, ale nemůžu. Miluji ho. Mám hlad. Musím se něčeho rychle napít. To je stará píča. Nechápu, jak se tohle může někomu líbit. Chce se mi spát.

   „Jak se cítíte, slečno Papoušková? Změnilo se něco od vaší poslední návštěvy?“ Vyčerpaně zavrtím hlavou. Sedím ve velkém zeleném křesle a koukám z okna. Venku už je tma. Nechci vědět, co si doktor myslí. Není mi to však dopřáno. Kdyby nebyla tak zanedbaná, s chutí bych ji ojel. Je docela hezká. Vypadá dokonce lépe, než posledně.

„Pane doktore, víte, že 90% lidí myslí během dne na sex?“ Naštvaně se zvedám z křesla. Doktor si odkašlal. „Jak to víte, slečno?“ „Slyším myšlenky.“ „ Ano, to je u pacientů se schizofrenií naprosto běžný jev. Nemusíte se tím trápit, slečno.“ „Já se tím netrápím.“

„ Necháme stejné užívání, ano? Máte ještě léky? Napíšu vám další. Přijďte se mi ukázat zase za tři týdny. Kdyby se cokoliv změnilo, zavolejte mi.“

   Vycházím z ordinace a venku na ulici nenápadně mačkám předpis na léky a odhazuji do odpadkového koše. Schovám se do podchodu a ubalím si jointa. Tohle je lék.

    Po příchodu domů mě přivítá hladový pes a plná chodba hoven. Vyčítavě se na mě dívá. Nechala jsi mě tady hladem! Ale neboj, obsloužil jsem se sám. Pes je mrzutý. „Promiň, Oskare.“ Nabírám pár tuhých kousků na lopatku, házím je do záchodové mísy, otevírám okno dokořán a pouštím psa ven. Do misky nalévám čerstvou vodu a chystám mu granule. V kuchyni je hotová spoušť. Z otevřené ledničky kape rozlitý kečup a chybí celá štangle salámu, kterou jsem dostala od babičky na přilepšenou. Řehtám se jako kobyla. „ Oskare, já tě miluju!“

   Strkám bundu do pračky, vytahuji ze skříně čisté prádlo a napouštím si vanu. Myju si vlasy a holím nohy. Oskar na mě nechápavě civí. Hráblo ti nebo co? Ty jsi zase hulila, že? Hodím po něm mokrý ručník a zpívám si. „ Zítra mám rande, Oskare.“

   Usínám s myšlenkami na ni. Poprvé po dlouhé době nemám pocit, že bych se ráno nechtěla probudit. Hlasy v mé hlavě slábnou, až utichnou docela. Snad už bude klid. Vedle mě chrápe Oskar a já tiše a nenápadně pod peřinou onanuji. Pes se zavrtí. Jen si ji pořádně vyhoň. „ Ne!!!“ křičím hystericky do naprostého ticha. „Kdybych na to měla povahu, tak už bych tě dávno zabila, Oskare.“ Já vím. Tak dobrou.