O tom, jakej jsem debil

Já bych vám dneska povyprávěl o tom, jakej jsem debil.

To se k nám na patro přistěhovali takoví manželé hogo fogo jak se říká , on takovej ten typickej úspěšnej podnikatel s vyholenou hlavou a nasupeným pohledem, ona zamlklá blondýna. S dvěma dětma  - malej kluk ještě v kočárku a větší holčička.

Na pozdrav sotva odpověděli. Hned první den cítili potřebu se od nás obyčejnejch lidí nějak odlišit a na dveře si přilepili zlatý číslice. Načež se jim hnedka jedno číslo odlepilo. Tak jsem ho sebral a zazvonil na ně, celej rozesmátej a jak se otevřely dveře, začal jsem bejt vtipnej... blondýnka mě zpražila pohledem, vyrvala mi číslici a zabouchla dveře. Hm... Pak jsme se párkrát srazili u výtahu, třeba když oni jeli na dovolenou s plnou výbavou od firmy Adidas a my se z dovolený vraceli s jedním ucouraným batůžkem od Číňanů. Zase jsem se snažil bejt vtipnej a povídám: Haha, koukám, výměna stráží! Odpovědí mi byly jejich chladné pohledy. Začínal jsem jich mít plný zuby. Kromě toho nezamykali dveře na chodbu a co nás s Mařkou štvalo nejvíc, neustále parkovali jeho mercedesem a její audinou před domem přímo na chodníku, na skle drze nalepenou značku pro invalidy. No jestli vy jste invalidi, tak moje Mařka je královna ze Sáby, říkal jsem si a měl na ně čím dál větší vztek.

Po večerech jsme s Mařkou vymýšleli, co  bychom jim nejraději provedli. Samozřejmě čistě hypoteticky, takoví hajzlíci zase nejsme, ale bavili jsme představou, jak si za okýnko našeho starýho formana strčíme cedulku - já jsem taky kripl! a postavíme auto vedle jejich nebo že jim z okna hodíme na jejich naleštěný střechy smradlavý syrečky nebo pukavce. Aspoň jsme se zasmáli a když jsme naše netečné, namyšlené  sousedy potkali, uchichtávali jsme se pod vousy svým večerním nápadům.

Až dneska.

Nastoupil jsem do výtahu se starší milou dámou a ona jela do stejnýho patra. Safra, říkám, že vás neznám? Ale, snacha odjela s vnukem do lázní a syn zůstal sám s malou, tak ji chodím hlídat. A zastavila se u dveří našich nových sousedů. Ani nevím, jak jsme se dali do řeči, ale u mě to není nic těžkýho, jsem děsně ukecanej, jenže dlouho neudržím pozornost.. paní něco říkala a najednou jsem zbystřil při slově “neštěstí”. Jaký neštěstí, nechápu? A ona, no přece vnuk, syn mýho syna, v deseti měsících mu praskla v mozku céva a od té doby je úplně nepohyblivý. Zničehonic začal křičet a za chvíli z něj byl kus bezvládnýho hadru.

Podlomila se mi kolena a udělalo se mi nevolno.. paní vyprávěla o snaše, o jejím úsilí, o dennodenním dojíždění na rehabilitace, o cvičení pod vodou, o nespočetných vyšetřeních, o smutku v rodině, o tom, že snacha je vdova a holčička je z prvního manželství a že chlapeček je její jediný vnuk, o tom, jak to její syn těžce nese.. mluvila a mluvila, svěřovala se úplně cizímu člověku a já jen tupě zíral a nedostávalo se mi slov a na konci jejího povídání jsem cítil, že mi po tvářích tečou slzy a vůbec jsem se za ně nestyděl. Styděl jsem se akorát za to, jakej jsem debil...