Laciná

Stává se ti, že stojíš na ulici a přemýšlíš kam jít? Prostě jen tak. Bez plánů a konkrétního cíle. Máš něco hodně důležitýho domluvenýho už za půl hodiny na druhym konci města a stejně. Stejně ti to nedá. Představuješ si jak se vydáš přesně na druhou stranu, než musíš. Je to tak bezpodmínečný. Prázdná hlava, unavený nohy, kilometry a kilometry bloumání odnikud nikam?

Na dnešní velký den jsem si obula nový lodičky. Černý, klasický, nudný. Oblékla květovanou halenku s knoflíčky zapnutými až ke krku, černý kalhoty od kostýmku. Celkový dojem kazí sportovní batoh. Úlitba sobě samé. Pocitu jáství v konformním světě byznysu. Spěchám na tramvaj, už jdu zase pozdě.

"Dobrý den, jmenuji se L. a jdu na pohovor za panem Tenkým," říkám upravený recepční s pěstěnými nehty. Letmo na mě mrkne, dokonale vytrhaný obočí na jejím perfektně namalovanym obličeji se pozvedne.

"Jistě?"

"Ano."

Úzké nozdry se jí lehce zachvěly: "Tak tedy dobrá." Zvedne sluchátko, vyťuká tři čísla - drápky klapou o plast přístroje - a najednou je jako proměněná: "Pane Tenký, přišla slečna..." Kývne na mě s tázavym pohledem v modře orámovaných očích.

"L."

"...L. na pohovor. Hm, ano ta, pošlu jí hned za Vámi. Přejete si občerstvení? Dobrá, hned to bude," zavěsí, zamračí se, "Pojďte, slečno."

Vede mne prosluněnou chodbou, tiše zaťuká na obrovský dveře - kancelář pana Tenkého se nachází ve starym domě v centru města. Otevře a vtlačí mě dovnitř.

"Dobrý den, jmenuji se L. a jdu se ucházet o místo Vaší osobní asistentky."

Velký muž, co sedí za ještě větším stolem ani nezvedne hlavu od papírů v ruce a jen pokyne ke křesílku naproti němu. Sedám si, snažím se narovnat. Bolí mě záda. Je ticho, pan Tenký listuje dokumenty, jakoby zapomněl, že není v místnosti sám. Ale já tu jsem. Vážně!

Za chvilku se znovu otevírají dveře, vchází recepční s kávou. Jedním šálkem espressa, který tak báječně voní. Opatrně jej položila k mužově pravý ruce a zase jako myška odkráčela. Už jsem se zmínila o jejích neskutečně vysokých a tenkých podpatcích? Hádala bych tak patnáct centimetrů. Lodičky s otevřenou špičkou má černě lakovaný a i prsty u nohou jsou tak neuvěřitelně perfektní.

Jen co zaklaply dveře, pan Tenký vzhlédl, prohlédl si mě velmi chladným pohledem. Takovým, jakým se velmi bohatí a úspěšní muži dívají na nový model Mercedesu. Jenomže já jsem spíš Fabia Junior. A myslím, že on to tak vidí taky.

"Takže, vy jste slečna L.," oznamuje mi, pozvedá drobný šálek a srká svoji dávku energie, vůně, chuti, dokonalosti. Ach!

"Ano, pane Tenký, jsem velmi ráda, že vás zaujal můj životopis. Vím toho tolik o vaší společnosti, moc ráda bych s vámi spolupracovala," chrlím a snažím se nepůsobit tak hrozně nervózně.

"Chápu," říká a lehce zkřiví koutky úst, "A proč myslíte, že bych měl přijmout zrovna někoho jako jste vy?"

A je to v prdeli.

***

"Přestaň se usmívat!" Flek se na mě umí tak strašně mračit. Obchází kolem stoličky na níž sedím. Co obchází...krouží jako sup. "Narovnej se!"

"Nemůžu, bolí to."

"Tak budeš muset cvičit, holka, nic jinýho ti stejně nepomůže." Bere mou ruku do svých. Přejíždí dlaní po paži, jako by hladil větev stromu, jakoby se ji snažil vymodelovat z hlíny. "Musíš si oholit ty chlupy, takhle jsi orangutan a ne ženská."

Vede pahýl těla nad mou hlavu, pak zase dolů, dopředu, kroutí dozadu, různě převrací, jak to jen jde.

"Auvajs! Surovče," hnětu si rameno.

"Takhle to nepůjde. Svlékni se."

"Cože?!"

"Dělej, sakra. Chceš prachy?"

"Hm."

"Tak šup, vyval špeky a bobra," šklebí se, "Určitě si zarostlá i dole a nohy nevoholený. Vy líný kůže jste všechny stejný."

Odkládám tričko, boty, ponožky, kalhoty a nakonec i spoďáry. Nejsem nesvá, nebojím se, jen mi je chladno a trochu mě svědí podpaží. Fakt opice. Naskočila mi husí kůže, veškerý porost na těle se vztyčil do pozoru. Za oknem na parapetu se začali pářit holubi. Foukal vítr, ohýbal koruny stromů, obloha byla taková divná, sinavá. Prokousla jsem si ret.

Flek si připravuje foťák a nějaký další věci. Už před hodinou mi sundal brýle, takže nedokážu rozeznat, co všechny si na mě chystá. Prozpěvuje nějakou příšernou melodii, hrajou to teď úplně všude. Nikdy bych ho nepodezírala, že má tak strašlivý vkus na hudbu. Narovnal se, protáhl si záda.

"Tak jdeme na věc, vzpaž pařáty, příšero, a dej trochu nohy od sebe...ještě trochu. Bájo."

"Co deš dělat?"

"Drž kušnu, stůj...achbože, ty i trochu zapácháš!"

***

"Tak slečno L., povězte mi, co vás trápí." Sedí v tom svém hnědém křesílku jako vejce v košíčku. Na čele se mu perlí pot, očičkama těká po celý místnosti. Nikdy se nedívá přímo na mě. Nikdy.

"Nemůžu si sehnat pořádnou práci, vůbec nevím, co dělám špatně, pane Sloupku," snažím se nedýchat, celá místnost pokaždý čpí, jako by se tu smažila slanina a dusilo zelí.

Distingovaně si otírá čelo hnědym kapesníkem, ve svym hnědym křesílku a hnědym obleku. Má dokonce i hnědou kravatu a boty, jenom ponožky bílý. V úzkym proužku mezi kalhotami a lemem fuseklí se blýská tučná kůžička se zrzavými chloupky.

"Ach jistě, o tom jsme už mnohokrát mluvili. Vážně nevím, co k tomu mám ještě dodat."

Má se takhle chovat psycholog? Má tohle říkat? Jasně, řešili jsme to posledních pár schůzek, ale...ale k ničemu jsme se nedobrali. Nebo snad ano?

"Musíte zapracovat na svém sebevědomí," pokračuje, "Přečetla jste si něco z literatury, kterou jsem vám doporučil?"

Jasně, bláboly o tom, jak milovat sám sebe, dávat si splnitelný cíle, být důsledná, starat se o sebe...hecovat se do výkonů, umět se pochválit, umět přijímat kritiku, chovat se asertivně, respektovat sebe a i ostatní. Nenechat se nutit do věcí proti svýmu přesvědčení. Blááá blááá blááááá........

"Ano, četla. Velmi poučné."

Tváří se spokojeně: "Tak to je velmi dobře, teď bychom si mohli nacvičit něco z asertivity. Co třeba zvládání kritiky?"

***

"Co to je za hnus?!"

"Drž, povídám!" Flek mi vrazil pohlavek. Do rukou nabírá takovou šedivou břečku a rozmazává mi ji po těle. Barva betonu. Pomoc! Urputně vtírá pigment do mý kůže, do vlasů i chloupků, na tvář, rty a oční víčka, mezi půlky, do podkolenních jamek, pod prsa i na bradavky. "Roztáhni nohy."

Ale...ach! Uhhhhhmmmmmmmm....

"No moc se nevzrušuj, jestli to začne týct, tak ti tam budu muset napatlat ještě dalších pár vrstev, má milá. Teď ještě chodidla, víš, co jsem ti říkal, žádný digitalní sračky. Klasika, film, černá komora, zvětšovák a tak. Můj foťák, zlatíčko, používal už děda. A to byl nějakej fotograf. Hlavně to musí bejt připravený pořádně, pečlivě a nevrť se pořád."

Holubi došukali a odletěli, vítr začal foukat ještě víc, hnal tmavý, dešťový mraky. Za chvilku začne pořádný slejvák. Střechy sousedních domů už začínají tmavnout prvními kapkami. Jemně to šumí, příjemněji než jak hučí auta a řinčí tramvaje. Flek se spokojeně dívá z okna.

"Jo! To je štěstí, děvče, dokonalý světelný podmínky."

Někdy ho nechápu. Nepořizujou si náhodou umělčíci ateliéry, aby měli co nejvíc jasu? Co se dá dělat, šero je teď zřejmě v kurzu.

"A co dál?" ptám se.

Zavěšuje "nekonečno", má stejný odstín jako teď moje kůže. "Otoč se," říká, drží něco v rukách, je to červený. Nestačím se ani na nic zeptat a už mi svazuje zápěstí. No počkat, tohle jsme si nedomluvili. A teď kotníky! Bere mě do náruče a nese na šedivou plochu - dává mu to zabrat, nejsem zrovna křehule čtyřicetikilová. Rudé provazy se mi zadírají do kůže a trochu omezují volný proudění krve.

"Fleku, prosím, povol to trochu," žadoním a snažím se zaujmout pohodlnější polohu.

"Přestaň se tam plácat jako vyžranej kapr v bahně a drž zobák. Budeš dělat, co ti řeknu!"

***

Dobrý den, jmenuji se slečna L., právě jsem složila maturitní zkoušku a nedostala se na vysokou školu. Chtěla bych se stát recepční ve vašem penzionu. Usmívám se a vcházím do prosklených dveřím.

"Dobrý den," zdravím boubelatou blondýnu s trvalou ve stylu osmdesátých let.

"Dobrý den," přívětivě se usmívá, má na sobě neskutečně šílený růžový šaty, "Mohu vám nějak pomoct? Přejete si ubytovat?"

Snažím se tvářit sebevědomě a zároveň mile, zkoušeli jste to někdy? "Ne ne, děkuji, jmenuji se slečna L. a chtěla bych se ucházet o místo recepční. Byla jsem pozvána na pohovor."

Zachichotá se vysokým trylkem - je to ten typ dámy s čivavou: "Ale zlatíčko, to místo je už tři dny obsazené, je mi moc líto, že jste se sem musela vláčet. Odkud jste přijela?"

"No, z Kobylis," zním hodně zdeptaně?

"Ale božíčku, to je skoro hodina cesty! Nechápu, jak se mohlo stát, že vám nikdo nedal vědět."

***

Flek poletuje jako šílenec, cvaká spouští, blesk mě trochu oslepuje. Venku je opravdu tma a navíc dost leje. Ruce a nohy už skoro necítím, je mi hrozná zima, klepe se mi brada. Ty peníze ale potřebuju.

"Pustím rádio, jo?" jako by na mém názoru záleželo. Místností se rozléhá taková příšernost popová, nějaká náctiletá pipina zpívá celé tři minuty dvě věty...pořád a pořád dokola. Dokonce ani melodie se nemění. A Flek si prozpěvuje s ní. Kdyby v týhle době existovala inkvizice, měla by po starostech s vymýšlením účinných způsobů mučení.

Na chvilku ustal ve víření a zadíval se na mě.

"Už to stačí?" ptám se, "Držíš mě tady skoro hodinu. Opravdu to je hrozně nepříjemný."

Mračí se: "Přestaň si stěžovat, princezno, jinak ti dám roubík." Chvíli se zamyslí: "A víš co, já ti ho dám stejně."

Jsem tak zmatená, že mi to ani nepřijde divný, nebráním se, dělám přesně to, co mi řekne. Až když mám v puse červenej hedvábnej šátek, dojde mi, že jsem se asi měla bránit. To si říká kamarád?

Do zvuků reklamy na výhodnou hypotéku zazní domovní zvonek.

"Aha, tak už dorazil."

Cože?

"Pozval jsem Pelyňka."

***

"Tak vám děkuju, pane Sloupku, příští týden jako obvykle?"

Zatvářil se velmi nenadšeně: "Samozřejmě, v pondělí v půl páté. Měli bychom si také promluvit o dalším směřování vaší terapie, slečno L., především o tom, zda má ještě vůbec cenu společně pokračovat. Ale to opravdu až příště, slyším, že mám v čekárně dalšího pacienta." Vypoklonkoval mě ze dveří.

Pěkně kecal, nikdo tam nebyl. Pan psycholog.

***

Pelyněk stál nahý u okna, Flek měnil barvu jeho kůže na bílou. Zase vypadala jako sochař, lehce se potil, měl erekci, když se mazlil s kamarádovým penisem. Ten jen nezúčastněně zíral ven. Co...co se bude dít?

Flekův bláznivý tanec s fotoaparátem, Pelyněk se ke mně tiskne, mění polohy, pokládá mou hlavu sobě do klína. Zatíná mi nehty do půlek, dráždí bradavky.

Nechci, nechci!

"Strč jí ho tam!" Flekův hlas teď zní ochraptěle, nedočkavě zírá na nás dva, foťák a ptáka v bojový pozici.

Pelyňk prsty zkoumá mé tělo: "Není vzrušená." Říká to tak ploše, bez zájmu.

"Kašli na to, dělej!"

Křičím, pláču, teče mi z nosu a mužovo tělo rytmicky naráží do toho mého.

"Neřvi, krávo, raděj hejbni zadkem. A ty se jí pak udělej do ksichtu."

Venku pomalu přestávalo pršet, už jen lehce krápalo, na obzoru se začaly trhat mraky. Vzduch voněl, do bytu zase pronikaly zvuky města.

Na víčka mi dopadly kapky lepkavé tekutiny, po Flekových kalhotách se rozlil tmavý...flek.

"Tomu já říkám umění," odložil aparát. Zněl spokojeně.

***

Bloumám ulicemi v neznámý části Prahy. Na sobě mám šortky a vytahaný tričko, tenisky, černý ponožky, fialový baret. Nelámu si hlavu, co dál. Co že mi to dneska napsali z jedné personální agentury? Že prý o absolventy středních škol v téhle době není zájem. Mám se zkusit nahlásit na pracák, nebo - ještě lépe - jít studovat.

Kamarád Flek ale před chvilkou volal, že by mi mohl zaplatit, kdybych mu pózovala. Je z bohatý rodiny a fotí. Prý docela dobře, už i vystavoval. Já se v tom nevyznám.

Známe se od školky.