Do dveří déšť

*

krásná

Podráždila jsi mou melancholii. Vzdychla. Velmi, velmi*

Četl jsem báseň dvakrát, ale nedokázal jsem v ní najít ustálenou formu. Obrazy se mi zdají příliš roztěkané, myšlenky místy nenavazují jak by měly. Hluboko je v básni skryto něco krásného, co je nutno ještě nechat vykrystalizovat

" když na to přijde jsou pravá místa,kde smíme umírat"... (ale celá je příjemná...) *

" když na to přijde jsou pravá místa,kde smíme umírat"... (ale celá je příjemná...) *

toužím po rychlosti, se kterou padáš do bláta

zaujalo*

v květnu zametli uklidili tečky starodávných dešťů

*

Ale jo, toho klišovitého deště tam podle mě není zas až tolik... je zmiňována vzpomínka na něj. Přesto cítím v básni určitý kalkul, střílení do dávno probádaných končin, sázku na jistotu takové té krepdešínové lyriky s nádechem surreálna ("měly jsme oči vedoucí na jih /panenky obuté do bláta"), to mi evokuje Rejoicky, pěší tůry a léčivé kamínky z esoterických potřeb (nic osobního, momentálně, když teď píšu tu kritiku, tak se ani nedívám, kdo to napsal).

***

Novákovi bych specielně zkomponoval Hlístu v korálkách.

vždy když otvírám něco kde je v názvu něco tak profláklého jako je déšť doufám že se něco posune změní a v naprosté většině tomu tak není. budu dál otvírat a doufat.