Pozdě bycha honiti

Pozdě bycha honiti

Tak si tu sedím a přemýšlím, proč já k čertu tu školu tak flákala? Nemusela bych se teď trápit.

Gramatiku bych měla v malíčku, ačkoli abych byla upřímná raději si pohrávám s myšlenkou, že mám nějakou vadu mozku. Jsem možná dislektik, disgrafik, disortografik, prostě nějaký antigrafik. Ta představa je příjemně pohodlná a dává prostor mé vrozené lenosti.

Taky se ráda vymlouvám na polské školy, ovšem fakt je, že v polštině jsem dělala chyby jakbysmet.

V prvním járu na zdravce jsem hned zkraje švihla takový sloh, že ho profesorka četla ve všech třídách i ve sborovně, stejně mi však kvůli chybám dala za tři. Tehdy jsem si nepomohla ani náhodou, kromě polštiny nás měla na občanskou nauku. Já s ní ráda diskutovala a ona chudák nabyla mylného dojmu, bůhví jak jsem chytrá a pěkně mě pak dusila. Před maturitou se křižovala se slovy „děvče o tebe se u maturity vážně obávám.“ Kdyby věděla, že je mnohem blíž pravdy než tuší. Že o druhé polovině otázek nemám tušení ani mlhavé, raději by se hodila marod. Měla jsem ji ráda. Taky kliku jsem měla, to já mívám.

Pak je tu druhá věc, psaní strojem. To jsme měli ve třetím járu. Jenže považte, v pátek ve tři hodiny odpoledne! Čirý nerozum, to jsem teda měla jinačí zábavný program.

Byl to sice předmět povinný avšak profesorka byla neskutečná bordelářka. V životě nekontrolovala docházku, ztrácela cvičení, tak jsem ji klidně nalhala, že cvičení mám dávno odevzdané. Co měla chuděra dělat, dala mi za dvě. Ještě jsem byla na sebe pyšná, jak fikaná umím být. Jo, jo, fikaná ale husa!

Teď tu klepu dvěma prsty, čučím na klapky, místo na text a klidně třeba napíšu celou větu, aniž si všimnu, že mám zapnutý Caps Lock.

Tak si tu sedím, přemýšlím, přemýšlím a stejně už prd vymyslím.