Brackenridgeova uklízečka

Brackenridgeovi se sice v Masokombinátu, kurva, líbilo, ale vedoucí směny Březina ho brzy přeřadil na noční. Brackenridge teď zařezával od deváté večer až do šesté ráno. Po týdnu nočních si už trvale posraný Brackenridge uvědomil, že nestíhá. Do hospody musel chodit brzy odpoledne, a tak se většinou přiožral ještě než si píchl na jatkách. Permanentní stav podnapilosti mu nijak nebránil v chlapském bourání skotu. Ke své lítosti však nemohl jet v hospodě domrtva, jak byl z dřívějška zvyklý. Pokud se chtěl pořádně poblít a vyspat ve škarpě, musel to pak těžce dohánět ráno po směně. Jenže komu by se chtělo chlastat v šest ráno sám doma a pak se vláčet z pohodlné postele do nevyhřáté škarpy?

Krom toho se Brackenridge začal potýkat s úplně novým problémem.

„Píča zelená, já mám doma už takovýho bordelu, že se Smradlavkův písek oproti podlaze v mý kuchyni blejská jako psí koule,“svěřil se ve čtvrtek odpoledne chlapům v hospodě.

Rezavej Prdel si nejdřív přihnul z půllitru a pak Brackenridgeovi poradil: „Vole. Pošlu ti tam Mařku s kýblem. Ale jestli na ní hrábneš, dostaneš takovou po čuni, že vysereš vlastní játra, vole.“

Brackenridge si matně vzpomněl na starou Rezavýho Prdele, dvěstěkilovou téměř bezzubou dryáčnici s fialovou trvalou, a pochopil, proč Prdel konzumuje denně více než dvacet rumů. Na Prdelově účtence dnes vyrostl velmi hustý rumový les. V tomto stavu Rezavej Prdel technicky ani nemůže rozeznat Mařku od Bardotky.

Brackenridge si s Prdelem plácli na sobotu (Brackenridge má volno a může se pořádně sešrotit, zatímco Mařka bude poklízet a dokonce mu i vypere prádlo včetně posránů a pochcánů). Půllitry cinkaly a rumy lítaly vzduchem takovou rychlostí, že se Brackenridge dosral do Masokombinátu až ve čtvrt na deset. Propil se do ožralecky nasrané fáze, a tak se mu vedoucí směny Březina už zdálky klidil  z cesty, aby od Brackenridge nevyfasoval nějakou přesdržku „jen tak mimochodem“.

Páteční noční zmohla Brackenridge do stádia nirvány. Probral se kolem poledne s jednou nohou ve Smradlavkově písečku Mikeš a druhou v lepkavé kaluži rumu na kuchyňském linoleu. Smradlavka, dotčen anektem svého sociálního zařízení, se uraženě vychcal Brackenridgeovi na nohu.

„Hodnej kluk,“ pochválil ho Brackenridge a propadl se zpátky do bezvědomí.

O necelou hodinu později byl Brackenridge plně při vědomí, po snídani (malé pivo, velký rum) a po ranní hygieně (celkem dobře se vysral). Kuchyňské lino s pičovaným vzorem se v odpoledním slunci lesklo mastnotou, na které v abstraktních obrazcích zaschly během pracovního týdne kousky cibule (buřty s cibulí), drobky (chleba s cibulí) a kapky rumu (rum s cibulí). Brackenridge se otřásl odporem. Žiju jako prase, uvědomil si. No a co, do piči, jsem snad nějaká sračka? Dloubl nehtem do kousku cibule. Co si ta Mařka zasraná o mně asi pomyslí? Bezděčně se poškrábal na prdeli a čichnul si k prstům. Vůně chlapa ho inspirovala. Neměl bych tu podlahu trošku přelíznout, kurva, aby se mi tady z toho nepoblila? Po krátké úvaze (čím by to asi nejlíp pustilo?) nalil Brackenridge asi půl litru přípravku na mytí nádobí do záchodové mísy, vířením vytvořil bublinky a pustil se do šůrování. Jakákoliv fyzická námaha se Brackenridgeovi odjakživa líbila, a když poznal, že při mytí podlahy se docela i zapotí, začal se cítit dobře. Krásně do sucha vytřenou podlahu zapil velkým lokem rumu. Podlaha vypadá dobře, ale co ty vokna? Brackenridge cvrnkl mozolnatým ukazovákem do mrtvé mouchy na okenním rámu zašedlým cigaretovým kouřem. Povlak špíny na skleněných tabulích udržoval Brackenridgeův skromný příbytek ve stavu trvalého přítmí. Čím se sakra mejou vokna? Modré tekutiny v plastikové láhvi s nálepkou Okena už bylo na dně, to by na všechna okna jistě nestačilo. Proto Brackenridge zbytek Okeny jedním lokem vyzunkl a k mytí načal úplně novou láhev vodky. Stoličnaja příjemně skřípala Brackenridgeovi mezi prsty. Začal si pobrukovat oblíbenou píseň Rozhodčí je píča. No ale když tady už meju vokna, tak bych u toho moh hodit aspoň jednu várku do pračky, kurva, osvítila jej náhle shůry geniální myšlenka. Dám tam tu nejposranější hromadu, třeba není Mařka na pořádně chlapský hovna zvyklá.

V pět patnáct vyrušil Brackenridge zvonek z tantrického stavu relaxace. Dvoumetrový neoholený kolos kroužil po domku jako včelka dělnice s prachovkou a stíral poslední zrnka prachu z šamotových cihel krbu. Mařka kopla do dveří a uvedla se do obýváku.

„Prdel si dělej z plastelíny!“ vykřikla na Brackenridge prochlastaným altem a převrhla modrý kbelík. „Co ze mě děláš piču? Tady se dá žrát z podlahy, nač já se sem vláčím s kýblem?“ Brackenridge jí strategicky zastoupil cestu na záchod. Záchodová mísa se drze blyštila jako právě vysoustružený briliant.

„To snad není možný, ty kreténe, ty máš i vyžehleno, co já sem lezu? Si myslíš, že nemám doma co na práci?“

Brackenridge sklopil zelené oči (jako falešná kočka, říkávala jim babička) a podvědomě ucouvl z Mařčina dosahu. Kdyby to byl chlap, rozbiju mu ciferník na sračku.

Mařka stačila ještě zaregistrovat vycíděné umyvadlo, vonící ubrus a kytici lučních květů v zavařovačce na stole. A to byl možná ten moment, kdy její bojovně založené paže měkce klesly na oblinu tučných boků a široce rozkročená stehna se koketně rozvlnila v tanečním kroku směrem k Brackenridgeovi. Jako na zrychleném promítacím plátně, Brackenridge najednou svíral v náruči morbidně obézní, fialově kudrnatou Mařku.

„Líbej mě, šmudlo,“vydechla mu česnekově do tváře.

Ten večer se Brackenridge poprvé po několika letech neožral. Nepotřeboval to. Poblil se několikrát v obýváku, jednou v kuchyni a na hajzlu už jenom vypouštěl z úst kyselou žaludeční šťávu. Do postele si pak vzal Smradlavku a drbal ho tak dlouho za ušima až se prodrbal do úlevného objetí spánku. Co jsem měl asi dělat kurva? Zejtra si opeču buřty s cibulí a podlahu zasviním tak, že to už nikdy nesleze.