Střelnice

Střelnice

„Ani nemáš vyndaný ty naše fotky,“ řekla a určitě myslela na to, že mu je dala k narozeninám. Vždycky si spojovala to dobré se špatným. Tlustý fotky schoval z pověrčivosti, ne proto, že by se na ně nechtěl dívat, že by ji už neměl rád – dívá se na ně a pak je znovu zavírá do šuplíku obrázkem dolů. „Schoval jsem je z pověrčivosti,“ řekl, - a nic víc, protože by to stejně nedokázal vysvětlit. „Určitě je máš schovaný kuli těm, které si vodíš domu.“ Neviděl jí do tváře, když to říkala. Představoval si, že je smutná. „Nikoho si domů nevodím.“ Zavřel oči a přál si chvíli nemluvit.

Stáli na starém mostě a dívali se na děti s rodiči a na děti bez rodičů, které mířily ke kolotočům. „Kde je?“ zeptala se a on odpověděl, že neví, že možná přijde později, ale nemusí na něj čekat. „Nechce se mi čekat,“ řekla. Když procházeli kolem střelnice, řekla: „Udělalo by mi radost, kdybys mi vystřelil růži,“ a on se usmál, protože poprvé cítil, že nemá potřebu překládat si její slova do tvaru: „Budu smutná, když mi růži nevystřelíš.“ Měl konečně pocit, že ji má rád a že růži docela jistě vystřelí. Ostatně byl příjemný letní večer. Když se později procházeli mezi kolotoči a ona si v ruce rovnala osm růží do pugetu, řekla, že tu nejhezčí stejně vystřelil on a že ta pani byla hodná, že jim jich dala víc. „Bylo to od ní milé,“ řekl, „nikdy by mě to nenapadlo.“ Myslel na to, jak se v lidech mýlí. Myslel na to, že nám stejně nikdy neřeknou úplnou pravdu. Dívali se, jak do sebe na autodromu naráží autíčka a stáli docela blízko u sebe tak, že se jejich ruce dotýkaly.