Rána nemilovaná, ale...

Budík nastydlým basem vychrchlal své dobré ráno. Ještě ho nevidím, to ráno… ale cítím jeho syrovost.

Podvědomě navyklými pohyby se oblékám. Při tom vstrčím do pusy zbytek oplatky a zapiju to slzou studené kávy od včerejška.

Než otevřu dveře, utrhnu lístek z kalendáře – pátek 28. listopadu. Včera bylo tátovi osmdesát, zítra mohu spát  déle, v pondělí je už prosinec...

Otvírám…

Chodník mne odrazuje od prvního kroku mlaskavými zvuky podešví a uřvanýma očima louží, které mu ráno zkouší utřít cancourem mlhy. Potkávám deštníky neurčitých barev, letmé pohledy, semtam mne míjí kusý pozdrav. Zkouším si představit slunce, ale skončí to na přechodu deziluzí - jednookým pohledem kolem jedoucího auta. Nevidí louži - pan řidič - a tak mám v botách močál.

Nekleju... jen si představuji horkou kávu. Na jazyku a ještě i dál mám ale pachuť té studené od včerejška.

Není nic, fakt nic pozitivního, čeho by se jeden mohl chytit…

Tak takhle začíná den blbec. Takovým muzeem, panoptikem a repeticí dojmů... Cestou deštěm do práce, sedm a půl roku do penze.

Vstupuji do kanceláře. Dobrý den…

Pokrytec.

Zazvonil telefon… Trhni si, ještě není sedm. Ani jsem se nestačil přezout z těch čvachtavých fuseklí...

Telefon sice zmlknul, ale skoro vzápětí se rozezvonil znova. S pocitem plného nočníku jsem už chtěl zaklít, když kolega mi docela mírně řekl: Tak to vem, prosímtě!

Tak jsem to vzal…. prosímtě…a štěkl jsem své jméno.

Na druhé straně drátu protivný kvičivý hlas zopakoval moje celé jméno s otazníkem na konci.  Bublalo to ve mně. Jo, odsekl jsem.

V půl dvanácté budete mít v pokladně připravenou výplatu odměny za zlepšovací návrh.  Jo – a vezměte si sebou zaměstnanecký průkaz, doložil  lahodný andělský mezosoprán.

Zapomněl jsem, že mne zebou nohy.