Frontschwein

„Slyšíš, jak to křupe?“ Sníh, to byla jedna z věcí, co mi v Austrálii chyběly. A taky ty větve smrků a jedlí, ohýbající se pod jeho tíhou až k zemi.

Manželka nic neříkala, našlapovala tak, jak to dělával už její táta, mírně zeširoka, aby neuklouzla, jako námořník na palubě za bouře. I ona si ten sníh vychutnávala, šťastně se šklebila, a skutečně se za celou procházku ani nezachvěla - to jen já každou chvíli zamával pažemi a obnovoval svislou polohu těla.

„Veselé…“ stačil jsem povědět, ale pan Schmitz se už opřel o svou lopatu a usmál se na nás. Stál tam s hlavou pokrytou jen zbytkem čupřiny neurčité barvy.

„Pěkná zima, co?“

„To je!“ řekl jsem, „žiju v Kolíně už třicet let, ale tolik sněhu tady nepamatuju. Vy snad ano?“

Potřásl hlavou.

„Od války tady taková zima určitě nebyla,“ řekl.

A už je to tady, to prokleté slovo. Manželka mě zatahala za rukáv, abych ho nechal. Pokusil jsem se změnit téma:

„Copak, neoslavujete?“ řekl jsem a pohlédl na jeho lopatu. Nevšímal si toho:

„Za války prej zamrz i Rýn, takže přes něj mohli jezdit s koňskýma potahama. Ale to mi řekla manželka, já tady nebyl.“

Kdepak byl? S Rommelem v Africe? Nebo někde ve Francii?

„Byl jsem na východní frontě,“ sledoval mé myšlenky,  „a byl jsem tam pětkrát raněnej.“

„To jste to přežil?“ Očividně ano, stál přede mnou. Manželka se na mne podívala jako na těžce dementního pacienta.

„Průstřel plic, žaludku, stehna, paže, a pecka do hlavy,“ vypočítával a při tom si ukazoval na příslušná místa na svém těle. „Samý nepodstatný zranění, že.“ Dotkl se svého čela; na temeni měl pruh zbrázděné, v chladu sinalé kůže.

„Za tý slavný bitvy o Moskvu bylo minus dvaadvacet. Tohle je proti tomu havaj,“ řekl ještě.

„Havaj?“ Choulil jsem se do beranice a vlněné šály, co mi zakrývala i bradu.

Pan Schmitz nabral lopatu sněhu a přidal ji na hromadu na svém trávníku. Znovu se opřel o násadu. Vločky sněhu na jeho řídkých vlasech odrážely světlo pouliční lampy. Vypadalo to jako svatozář.

„Spali jsme ve spacákách, zahrabáni do sněhu. A zima nám nebylo.“

„Prý tam bylo spíš dost horko,“ řekl jsem. Někde jsem o té řeži četl. Trochu nakřivo se usmál.

„To teda bylo. Zrovna čtyřiadvacátýho prosince. Kterejsi z kamarádů říkal, že tý noci bude klid, že Rusáci jsou pobožný a daj pokoj. Tak jsme zalezli do spacáků a zahrabali se do sněhu. Pokoj dali, do půlnoci.“

„A o půlnoci?“ řekl jsem a žena mne už netahala za rukáv. Dívali jsme se na jeho ústa. Trochu se mu třásly rty, když řekl:

„My byli skoro všici jenom kluci, prakticky děcka, ale sloužili tam s námi takový ty Frontschweine, staří mazáci eště z první světový, a ty nezamhouřili oka. Voni před půlnocí vylezli ze spacáků a zalehli k těm svejm kulometům, i když ani velitel nic netušil a nedal jim žádný rozkazy.“

Odmlčel se. Sklonil se a začal zuřivě hrabat. Ale hned toho zase nechal:

„Rusáci, ti když útočej, tak moc nestřílej, jdou v řadách, v takovejch vlnách se na vás ženou, křičej urá, a urá, a jde z toho děs, skoro stejně jako z těch jejich kaťuší, co jsme jim říkali Stalinovy varhany, protože ty rakety tak divně vyjou, když na vás letí.“

Podíval se někam jinam, pryč od nás.

„O půlnoci se vynořili ze tmy. Byli to takoví kluci, jako my. Šli na nás pomalu, našlapovali v tom hlubokým sněhu jako kachny. Ty Frontschweine je pustili blíž, tak blízko, že jsem rozpoznával jejich tváře, ale nás oni neviděli, jak jsme byli zahrabáni ve sněhu. Možná si mysleli, že jsme utekli, a tak radostně vykřikli to svoje urá a zkoušeli běžet. Ale v tý chvíli spustily naše kulomety a celou tu řadu pokosily jako žito na poli, jednou jedinou dávkou.“

„A potom?“

Opíral se o násadu a těžce dýchal.

„Přišla druhá řada, pak třetí, čtvrtá… Všichni křičeli urá!  Ležel jsem vedle kulometu a podával jsem pásy s nábojema. Když přišla sedmá vlna, hlaveň kulometu byla rozpálená do červena. Kdyby přišla osmá, převálcovali by nás.“ Odmlčel se, než dodal:

„Ještě dlouho potom jsme čekali, ale všude kolem zůstal už jen sníh, a ticho. A před námi černej val.“

Podíval se na mne. Jeho oči byly za zamlženými brýlemi veliké.

„Nebyl to hezkej vobrázek,“ řekl a odvrátil zrak. 

„Na Štědrej den jsme mívali doma stromeček, kvůli děckám,“ řekl po chvíli, „ale teď ne. Už dávno ne. Děláme si s manželkou docela vobyčejnou večeři, jen malinko slavnostnější. Sedíme proti sobě, jíme polívku z kapra, a mlčíme. Já vím, že ona ví, a ona ví, na co já myslím. A pak si vyjdu na vzduch, jako teď.“

Položil jsem mu ruku na rameno.

„Děkuji vám, že jste nám to vyprávěl,“ řekl jsem.

„Já to každej rok musím někomu říct,“ odtušil. Kolika lidem to už vyprávěl?

Když jsme odcházeli, slyšeli jsme za našimi zády hekání a škrábání lopaty na zmrzlém, ušlapaném chodníku.

Vysvětlivka: Frontschwein, německy doslova: „frontové prase“, „frontový vepř“, český význam: „starý, zkušený frontový voják“. Je v tom kus sebeironie, možná se jedná i o náznak slovní hříčky, neboť „Schwein haben“ - „míti prase“, znamená „mít kliku“, čili „míti štěstí“, atp. Jak to slovo znělo přímo z jeho úst, si snad dokážete představit.

© Zdislav Wegner  25.12.2010