Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSex ve městě, aneb děvčata jedou nakupovat
Autor
Sebastiana
Jitka měla mít narozeniny. Její manžel Láďa nestíhal. Jako podnikatel vydělával velké peníze, ale jak říkala Jitka, chodil se domů jen vyspat. A to spal jen pět hodin, než ho vzbudil mobil a on běžel zase něco zařídit. Jitka si stěžovala, že se jí vůbec nevěnuje. Aby se jí zbavil, zavolal mi. Prý ať jedeme s Jitkou nakupovat, zamluvil a zaplatil nám ve městě nocleh v luxusním hotelu. Dokonce půjčil Jitce své auto. Její je stále ještě nespravené od té doby, co se Jitka nestrefila do garáže.
Proti výletu jsme samozřejmě nebyly. Láďa Jitce dal svoji visa kartu a tlustý svazek tisícikorun.
Irena přišla v botách se šněrováním až pod koleny a s vysokými podpadky. Divily jsme se, že na běhání po obchodech si nevzala něco pohodlného. Ale ona bručela něco o tom, že se pro krásu musí něco vytrpět a že modelky jsou v takových botách celý den. Šaty měla zase superkrátké. Vzhledem k tomu, že si tohle léto nechala narůst hodně dlouhé vlasy, zezadu to vypadalo, že žádné šaty nemá, protože vlasy končily stejně jako její oblečení pod zadkem.
Láďovo auto bylo naštěstí klimatizované, venku byl strašný hic.
Jitka nezapomněla vzít naše oblíbená cédéčka. Za chvíli jsme zpívaly z plných plic.
Najednou Jitka zpozorovala policisty, jak staví a kontrolují auta a vyjekla. V autě bylo najednou ticho. Bylo to divné, ale nezastavili nás. Jitka se jim VŽDYCKY jeví jako podezřelá a staví ji. Asi nemají rádi blondýny za volantem.
„Miluju policisty,“ řekla Irena vzadu. Ale řekla to s plnou pusou.
„Co to tam jíš?“ divila jsem se a otáčela na ni.
„Nejím, piju, bylo tu pod sedačkou šampíčko v nějaký krabici, tak jsem si ho potichu otevřela a když budete hodný, tak zbyde i na vás.“
Jitka prudce zabrzdila a pak potichu pronesla: „to byl Dom Pérignon ročník 2000. Láďa ho měl pro jednoho ředitele jako dárek. Ta lahev stála deset tisíc.“
„Takže tady v tý flašce je šapáňo za deset tisíc?“ Byla jsem zvědavá.
„Jo.“
„Za pět, pět vyteklo na podlahu, bylo to teplý,“ posmutněla Irena a podala nám lahev dopředu.
„No, tah začíná na úrovni,“ řekla nakonec zvesela Jitka.
„Jakej tah, z tohohle se ani neopijem, je toho málo,“ žbrblala jsem, protože lahev byla hned prázdná.
„Do chladicího boxu nám dal Láďa Cinzano, ví, že ho milujete.“
To bylo neprozřetelné, protože než jsme dojely do města, vypily jsme ještě dvě lahve Cinzana, tentokrát vychlazeného.
Fakt nám nebylo nic, dokud jsme nevystoupily z auta. To horko nás skoro udeřilo. Co, horko, země se se mnou naklonila, takže jsem zůstala stát opřená o auto.
Irena ukazovala na toalety, abych tam s ní šla.
„Ale mě se nechce,“ protestovala jsem.
„To je jedno, potřebuju, abys mi podržela vlasy, abych si je nepoblila,“
Představa Ireny s pozvracenýma vlasama nás s Jitkou zlomyslně rozesmála, ale šly jsme s ní obě.
„Jak to prosímtě děláš, že jdeš rovně, když jseš na mraky jako my?“ Rýpla jsem si do Ireny.
„Je to jako jízda na kole. Čím jdu rychleji, tím se mi drží líp rovnováha.“
Vůně santalu a otevřené dveře nás nalákaly do jednoho krámku. Irena tam našla duhový šátek pošitý penízky a Jitce hodila modrý. Obě si ho uvázaly okolo pasu.
„Ty budeš tancovat břišní tance? A umíš to?“
Byla to má zbytečná otázka, vždyť vlastně Irena měla přezdívku ve staré partě „Živé dřevo“, podle toho, že uměla krásně tancovat.
Právě jsem se prohrabávala cédéčkama, tak jsem tam pustila na přehrávači temperamentní hudbu. Irena nelenila a uvázala halenku pod prsy, aby bylo vidět bříško a předvedla nádherný břišní tanec. Na konci písničky jsem zjistila, že venku stojí chlapi, slintají na chodník a zírají. Irena na ně zamrkala a pronesla svým přehlubokým hlasem – „pokud tyhle blyštivé penízky někdo z vás promění na švédské koruny v poměru jedna k jedný, tak mu zatančím rozkrokem na obličeji.“ A před krámem najednou nebyl nikdo, kromě jednoho pankáče. Ten vytáhl z kapsy pětistovku a nabídl jí Ireně za její kalhotky. Irena si vytáhla zpod sukýnky malá červená tanga a dala mu je se slovy, že má štěstí, že je dneska má. Když odcházel, provokativně k nim přivoněl a zamával jí. Prodavačka byla asi v šoku, protože zapomněla zavřít ústa.
„No, a to ani nevěděl, že za těch pětset bych mu ještě i zatančila,“ povzdechla Irča.
V restauraci jsme s Jitkou Ireně zakázaly pivo, s tím, že ty její bejkárny podporovat nebudem. Ucucávala minerálku a vztekle podupávala nožkou. Když se nakláněl číšník přes ni, aby podal talíř dozadu Jitce, nenápadně brnkla do sklenice a ta ji polila a roztříštila se na zemi. Číšník se moc omlouval, poklekl před ni a utíral jí sukýnku a nohy ubrousky.
„Myslím, že má dokonale výhled na zakázané území,“ šeptala mi Jitka, pozorujíc jeho třesoucí se ruce. Chlapec zavadil o šněrování boty a to povolilo.
„Zavaž mi střevíček,“ zavrněla něžně a hluboce Irča.
Než se mu to povedlo, propotil celou košili a Irena na nás házela vítězné pohledy.
„Já bych jí to pivo povolila, ona bude blbnout takhle pořád, vždyť jí znáš.“
Jitka jen pokrčila bezradně rameny a Irena vesele zamávala na číšníka, že chce pivo.
Než jsme šly spát, daly jsme si dole v hale hotelu ještě kávu. K našemu stolu přišel chlápek s červenou kravatou.
„Slečny, mohly by jste mi prosím prozradit, o čem diskutujete? Vsadili jsme se totiž u našeho stolu.“ Ukázal na stůl opodál, kde sedělo pět mužů a všichni měli červenou kravatu.
Naštěstí nemohla odpovědět Irena, ta měla v puse nacpanou čokoládovou tyčinku. Když jsem viděla záblesk v Jitčino očích, netušila jsem, že si vzpomněla, jak nedávno Irena říkala, že všichni mužský, co nosí červenou kravatu ho mají malýho. Rozevřela doširoka své nevinně modré oči a něžným hláskem mu sdělila, že se přeme o průměrné délce penisu a došly jsme k závěru, že je to dvacet centimetrů.
„S tebou už taky nikam nejedu,“ oznámila jsem Jitce důsledně a pozorovala řehtající se Irenu, která smrkala čokoládové bubliny. Málem se tou čokoládou udusila.
Jitka nepřestala nenápadně pozorovat ony pány.
„Jen čekám, kdy znejistí a půjdou si ho přeměřit,“ sykla.
S Irenou jsme nakonec odvedly Jitce pozornost a dotáhly jí na pokoj. Byly jsme po celém dni hooodně unavené, …. a už se těšily na dobrodružství zítra.