Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePokrytec
Autor
brackenridge
Odbočovala jsem na McLeod Trail a přemejšlela o povídce, kterou jsem chtěla napsat. Měla bejt o hrozně pokryteckým chlapovi, se kterým to špatně dopadne. Ne že by teda jako přímo umřel, to zase ne.
Postříkala jsem přední sklo kapalinou a nechala stěrače srajdu přelíznout. Sníh tál jako blázen a náklaďáky stříkaly bláto do všech světovejch stran. Na červené jsem vytáhla iPhone a chvíli si četla pár řádků o různejch pokrytcích. Chlap v černým Volvu vedle na mě divně čuměl. Asi se mu nelíbilo, že nekoukám na cestu. Ale policajt to teda asi nebyl, tak jsem předstírala, jakože nevidím, že mě vidí, a civěla dál do internetu. Jo, virtuální svět je takovej můj kámoš: Od tý doby, co jsem osiřela, nemám se moc koho zeptat na nějakej směr života, a tak si plachtím jen tak, bez direktiv. Ale k tomu osiření. Já vím, že to zní celkem tragicky, ale už je to pěknou řádku let a krom toho, moji rodiče byli už dost starý a nemocný. To, že mi jejich přítomnost dost chybí, mi nablble došlo až o pár let později. Volvák mi pohrozil prstem a zakroutil hlavou jako jako že nenene žádný textování při řízení motorovýho vozidla.
Hned jsem si jeho vizáž vypůjčila do Pokrytce a začala uvažovat o tom, jak se vlastně pokrytcem stal. Možná ho zpracovala manželka, která na něj řvala a on neměl sílu se hádat? Hned jsem si ji představila: Tlustá, ve zmačkaným kostýmku, něco jako Minnie z práce. Akorát ne tak sympatická, protože Minnie mám ráda. Jakože dost. A to ne nějak lesbicky. Imponuje mi. V mý povídce ale vůbec sympatická nebyla. Pokrytcovi nadávala a ponižovala ho, a on se naučil lhát, aby si usnadnil život. Já lžu taky. Občas.
Chudák pokrytec. Začalo by mi ho bejt trochu líto.
Zastavila jsem v Tim Hortons. Z práce jsem zdrhla o hodinu dřív, takže žádný spěchání. Mohla jsem si klidně jezdit po všech čertech a ještě u toho přemejšlet o volovinách.
„Large double double and a honey dip, please.“
Ženská, co mi podávala kafe a koblihu, měla na hlavě síťku, a vypadala v ní dost blbě. Zajímalo by mě, jestli to věděla taky. Je to povrchní? Já teda jsem tak trochu povrchní, ale zase nejsem pokrytec. Aspoň jsem si to teda myslela.
„Oh...So sorry!“
Ten nešika! Zakopnul a polil mě kakaem. Sakra! Moje béžová bunda nasákla obsah hnědožlutého kelímku jako houba ShamWow. Chlap začal zděšeně tahat ubrousky ze zásobníku na stole. Pak docela dojemně poklekl , aby bundu očistil.
„Promiňte...Já jsem takový nemehlo...“
„To nevadí,“ zalhala jsem.
Se ví, že mi to vadilo, ale snažila jsem se bejt zdvořilá. Vypadal zoufale, s těma ubrouskama, na kolenou. Teď by klidně mohl vytáhnout z kapsy prsten a požádat mě o ruku, zakřenila jsem se nad jeho poklekem. Asi se mi ten chlap líbil, nebo co. Na bundu se vykašlu.
„Můžu vám zaplatit čistírnu?“
„Ne, to je dobrý. Já to doma vyperu sama.“
„Ale já... Mě to opravdu mrzí...“
„Tak mě třeba můžete...“
Naškrábala jsem na kousek suchého ubrousku svoje telefonní číslo.
„Máte pravdu. Vlastně bych si zasloužila steak. Jako odškodné.“
Usmála jsem se na něj. Měl naprosto objektivně krásně posazený oči. Sympaťák.
Doma jsem do MACu naťukala strašně špatnou povídku. Čtyři dějový linie mi v příběhu nadělaly děsnej zmatek, vůbec se to nedalo číst. Pokrytce jsem totálně oddělala. Z jeho starý se vyklubal stereotyp. V polovině mě psaní přestalo bavit. Seřadila jsem slovníky v dubový knihovně podle velikosti, tahle činnost mě vždycky dokázala uklidnit.
Proč nevolá? Jak dlouho mám čekat? Přece se z něj neposeru.
Slunce zapadalo ve strašně kýčovitým bleděmodře-růžovým oparu. Ledové krystalky odrážely paprsky tak zuřivě, že se celá scéna rozsvítila jako nějaká bláznivá disko koule. Polkla jsem. Proč vidím pořád ve všem kýč? Proč musím všechno ironizovat? Příroda je krásná, její kopie bezcenný. A ten chlap mě zaujal. Mrzelo mě, že nevolá. Vůbec mi to nebylo u prdele, jak jsem se snažila sama sobě nakecat.
Sedla jsem znovu k počítači a založila novej dokument. Tahle povídka mě začala bavit hned od prvního slova. Byla o chlapovi, kterej v Tim Hortons schválně polejval ženský kakaem a zval je na večeře. Jenže pak už jim nikdy nezavolal. On o ně totiž nestál. Potřeboval si jen dokázat, že na to furt ještě má.