Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKomora číslo patnáct
Autor
sharik
Jeff vstoupil do přijímací haly. Byla mnohem větší než očekával, vlastně spíš než halu připomínala stadion. Většina osazenstva byli starci. Různě posedávali po lavičkách, bavili se a někteří dokonce spali. Jeff se posadil na jednu prázdnou lavičku a rozhlížel se, zda-li spatří nějaké své vrstevníky.
„Ahoj, můžu si přisednout?“ oslovil ho kdosi. Jeff se otočil a spatřil mladíka, nanejvýš dvacet let, který se na něho zářivě usmíval.
„Jo, jistě,“ svolil.
„Tak kdy tě to čeká? Mě už dneska. Nehoda na motorce. Miluji rychlou jízdu, čekal jsem to.“
„Mě až zítra ráno. Utopení se v jezeře,“ odpověděl.
„Ale stejně je to zázrak, jak ten svět pokročil,“ pokračoval mladík. „Slyšel jsem, že dřív lidi chodili dobrovolně na smrtící injekci, před tím než měli zemřít. Nebyl na to ani zákon, naopak museli dostat povolení. A ještě před tím prý ani nevěděli, kdy a jak zemřou. To je děsná představa, každý den se třást, jestli to dneska přijde, nebo ne. Ani si to nedokážu představit.“
Jeff jen mlčky přikývl. Chvíli beze slova seděli.
„Nenapadlo tě někdy,“ ozval se po chvíli, „že když víme kdy a jak zemřeme, nestačilo by se tomu prostě vyhnout? Proč se to řeší takhle? Kolik ti je? Hádám tak dvacet? Co kdyby ses zítra prostě nejel projet na motorce, mohl bys žít dalších šedesát let!“ Už to měl v hlavě dlouho. Od chvíle, kdy se dověděl jak a kdy zemře mu to nedalo spát, ale s nikým o tom nemluvil. Všichni sem odevzdaně odcházeli v den, který jim byl předpovězen a nikdo se nad tím nepozastavoval.
„Co to žvaníš!“ vykřikl mladík tak náhle, až Jeff leknutím nadskočil. Několik okolo sedících se na ně ohlédlo. „To je rouhání,“ pokračoval šeptem. „Není to jen projev proti vládě, ale i proti víře! Víš, co by se ti za to mohlo stát?“
„Co by se mi mohlo stát? Zítra ráno přestanu existovat.“
„Ještě chvíli v tom pokračuj a udám tě.“ Najednou ten mladý muž vypadal velice nazlobeně a připadal Jeffovi nebezpečný.
Jeff zmlkl. O co se to vlastně snaží? Vzdorovat? Čemu? Světu?
„Promiň,“ ozval se po chvíli. „Asi jsem dostal v poslední chvíli strach.“
„Nic se neděje,“ usmál se znovu jeho společník. „Občas se to stává. Ale dám ti radu, snaž se nad tím vším méně přemýšlet. To ať dělá naše milovaná vláda a církev. Buďme jim vděční za náš život.“
„Máš pravdu.“
Pak raději změnili téma hovoru. Povídali si o všem možném. O svých domovech, rodinách a zájmech. Jeff se dověděl, že jeho společník se jmenuje Julian, pochází z bohaté rodiny a jeho otec je jeden z vyšších kněžích. Bylo to vlastně docela příjemně strávené odpoledne.
„Julian Black, plynová komora číslo patnáct. Dostavte se k poslední modlitbě a následnému ukončení vašeho života,“ ozval se z reproduktoru nad nimi příjemný ženský hlas.
„Tak já jdu,“ skoro až zazářil Julian. Potřásl Jeffovi rukou a slovy „setkáme se v nebi, příteli,“ se rozloučil. Odpochodoval k plynové komoře číslo patnáct a nepřestával se usmívat.
Jeff zůstal na lavičce sám. Obavy byly pryč. Těšil se na ráno. Vytáhl z kapsy modlitební knížku a začal v ní listovat.
„Tak kterou z vás se rozloučím se světem,“ řekl si při tom pro sebe.