Děvčata jedou do Řecka I

U moře se nám zalíbilo, tak jsme naplánovaly cestu tentokrát do Řecka.

„Měj na mysli, že u moře budou trpět tvoje vlasy. Slunce, slaná voda, horko, ...“ kladla mi na srdce Jitka.

Heřmánek vaše vlasy rozzáří- hlásil článek v časopise. Prý dostanou nebývalý lesk. No, tak to je asi ono. Rozzářila jsem se já. Kousek od baráku, u lesa je ho tam spoustu. A budu mít čerstvý. Nelenila jsem, vzala košíček a natrhala ho – bohatě. A udělala hodně silný výluh, chci přece mít vlasy hodně lesklé. Přemýšlela jsem- opláchnout? Ne, udělám si heřmánkový zábal. Nechala jsem ho na hlavě přiměřeně, asi hodinku. Zdřímla jsem si totiž na sluníčku. Pečlivě jsem vypláchla heřmánek z vlasů a podívala se do zrcadla, jestli mi opravdu září vlasy. Zaječela jsem. Měla jsem vlasy ZELENÉ. Snažlila jsem se TO vymýt šampónem, ale barva držela jak přišitá. Je večer, zítra ráno vyjíždíme. Už s tím nic neudělám.

V letištní hale jsem hned zarazila holky s tím, že jim to v letadle vysvětlím, jen ať chvátnou, byl nejvyšší čas .

Když jsem holkám dovyprávěla, co se mi stalo, mohly se smíchy potrhat. Chvíli bylo ticho, když tu mi do vlasů zasvítil zbloudilý paprsek slunce.

„No, nevypadá to tak hrozně, jen nezvykle,“ snažila se mě uklidnit Irena.

„No, a krásně se ti lesknou,“ dodala Jitka, ale při pohledu na mě vyprskla smíchy a vzápětí i Irena. Urazila jsem se.

Dřímala jsem, když tu Jitka strčila do Ireny: „Je mi zle, co mám dělat, ...“

„Vem si kynedril,“ poradila jí

Za chvíli strčila do mě: „Je mi pořád špatně, ...“

„Vem si prášek, ...“

Podala jsem jí platíčko mých tabletek na migrénu. Jsou tak silné, že zabírají snad na všechno.

Letadlo se občas stále pohupovalo.Jitka zase žďuchla do Ireny: „Ještě mi není dobře, ...“

„Dej si koňak, ...“ poradila jí.

Koňaky do ní nalila dva, protože se nemohla dívat na to, jak jsme jedna zelenější, než druhá.

„Už je ti dobře?“

Jitka s úsměvem pokyvovala hlavou. Něco se mi na ní nezdálo. Měla rozšířené zornice a přiblblý úsměv. „Kolik jsi snědla těch tabletek?“ Zeptala jsem se a protože stále kývala, položila jí ruku na hlavu, rozčilovalo mě to totiž. Ukázala na prstech dvě, a pak přidala ještě jeden prst.

„No, a to jste se mnou nechtěly jet, že budu dělat ostudu. Podívejte se na sebe, jedna zelená, druhá sjetá.“

„Alespoň neblinká a já vypadám zajímavě.“

Irena si chvíli hrála se sluchátkama, něco hledala v repertoáru, až se zatvářila spokojeně. Podala mi sluchátka, abych poslechla. Do uší se mi linula árie z Rusalky. Irena na mě zamrkala a zanotovala mi : „Rusalko bledá, ...“

Na pokoji nešla klimatizace. Irena teda dovedla na pokoj správce a asi i opraváře v jednom. Když jsme mu vysvětlily problém, tak nám lámanou angličtinou řekl, že když to spraví a pustí, tak všechny určitě onemocníme angínou. Z postele zařvala zdecimovaná Jitka: „Chci angínu, miluju angínu, ...“ Ujistily jsme ho, že všechny chceme angínu, jen ať to spraví. Pokrčil rameny a nahodil výraz- já vás varoval. Kopnul do přístroje a ten začal fungovat.

„Vidíš, okoukal mojí techniku spravování!“

„Ten slabý vánek, to má být ono?“ Byla zvědavá Irena.

Správce hrdě kývnul.

Odpoledne se u nás na pokoji stavěl Miloušek- byl ve skupině, kterou vezla průvodkyně z letiště. Na dovolenou jel s rodiči. Mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct. Koukal na nás zbožňujícím pohledem. Asi proto, že už tam byli jen důchodci, nebo dvojice.

„Nejdete na pláž?“

„Jsme moc líné, to by jsme si musely vzít plavky, ...“

„Ale vždyť vy plavky už máte na sobě, ...“

„To je spodní prádlo, Miloušku, ...“ odtušila Irena a natáhla ramínko od podprsenky, aby vynikla krajka.

„Vidíš?“

Oči se mu vykulily do kulata a Milouš zbožně pronesl: „Tak spodní prádlo....“

Dostal výraz štěněte a hltal nás očima.

„Bože, vždyť plavky odkrývají víc,“ vrčela jsem.

„No jo, ale já ještě neviděl žádnou holku ve spodním prádle.“

„Hele a když ti ukážu prsa, odejdeš a necháš nás odpočívat?“ Posadila se Jitka na posteli.

Teď kýval jako oslík Milouš.

Jitka odkryla prsa, Milouš křečovitě polknul a zmizel za svými rodiči.

Na večeři nám dal číšník vybrat z několika jídel. Bohužel, zadrmolil to Anglicky, takže já si dala makarony, tomu jsem rozuměla a Irena fish- což znamenalo rybu, na tom se také nedá nic zkazit. Jitka, stále lehce ovlivněná mými prášky řekla číšníkovi, ať jí přinese něco zajímavého. Přinesl. Talíř malých vařených škebliček.

„Tak jestli jsem neblila v letadle, tak teď asi budu,“ očuchávala talíř Jitka.

Zavřela oči a zkusmo polkla kousek.

„Jak to chutná?“

„Jako smrkanec.“

Vedle od stolu se na nás podíval jeden starší pár a paní dokovce pohoršeně sykla.

„Vážně, to bych radši polykala sperma od kuřáka.“ Pokývala hlavou Jitka k té staré paní.

„No, myslím, že je to výživově stejné- protejny a bílkoviny, ale když vezmeš v úvahu množství, tak bys musela vykouřit všechny číšníky a k tomu ještě ty sportovce tam.“ Ukázala Irena na stůl opodál.

Paní od stolu byla na omdlení. Jen její manžel si prohlížel zaujatě Jitku.

„Hele, já jsem tady od toho, abych dělala ostudu,“ byla ukřivděná Irena.

„Nebuj, ještě na tebe dojde, jsme tu první den,...“ utěšovala jsem jí.