Lidice - konec mýtu

V poslední době nabídla naše kinematografie několik snímků, které si troufly dotknout se témat velmi hloboce, možná  až mýticky,ukotvených. Za všechny jmenujme například Erbenovu Kytici, kterou pozoruhodně ztvárnil F.A.Brabec a Máchův Máj v podání téhož autora. V roce 2009 silně zabodoval Protektor režiséra Marka Najbrta, který se osobitě zaobíral atentátem na Heydricha.
Teď přišel do kin film Lidice. Film podle scénáře Zdeňka Mahlera a režiséra Petra Nikolaeva. Už sám název nenechá nikoho na pochybách. Opět atentát na Heydricha a to, co po něm následovalo. Autor scénáře uchopil téma bez patosu (u Zdeňka Mahlera až překvapivé), vypravěčsky. První polovina filmu ukazuje běh života v nenápadné středočeské vesnici nedaleko Kladna. Válka jako by běžela jen někde na pozadí, jako vzdálená kulisa. Šíma (v podání Karla Rodena), otec dvou synů, tajně miluje Marii Vaňkovou (hraje Zuzana Fialová). Jeden ze synů se to doví a při venkovské svatbě otce napadne, ten ho nešťastnou náhodou smrtelně zraní nožem. Je odsouzen na čtyři roky, takže jako jediný muž unikne masové popravě. To je jeden z hlavních směrů, kterým se děj bude odvíjet. Další směr určí seznamovací scénka, kdy mladíci jako úvodní formulku pro seznámení požádají dívku o "tajné" předání knoflíku rodičům kamaráda, který odešel do Anglie. Původně nevinná situace se stane osudnou nejen pro mladé milence ale následně i pro celou obec.
Kromě těchto dvou dějových linií se tu odehrávají ještě drobné životní příběhy, které jen hořce dokreslují celý rámec. Zejména postava strážníka Vlčka (stejně jako hlavní hrdina Šíma se v titulcích nedočka křestního jména) dává celému ději přídech téměř kavkovské absurdnosti. 
Autoři pojali závažné téma skutečně osobitě. Neváhali zastupujícího říšského protektora Heydricha (jinak zcela jistě českým obyvatelstvem nenáviděného) zobrazit jako milého pána, který mistrovsky ovládá hru na housle a do Československa přišel vlastně jen prohloubit dobré vztahy mezi národy. Skoro až mrazivě působil kontrast mezi chladným hlasem, který četl seznam popravených v rádiu a farářem, který tentýž seznam četl v lidickém kostele při mši. Přátelský vztah, postupně vznikající mezi Šímovou manželkou a milenkou po jeho odsouzení byl ještě umocněn ve chvíli, kdy obě ženy byly spolu v pracovním táboře.

Byly ve filmu i chvíle,  kdy převládla forma nad obsahem sdělení. Sněhobílá rovná pláň, kterou  Šíma našel po návratu z vězení na místě původní obce, jen těžko odpovídala vypálené obci. Nebo snad autoři chtěli naznačit, že po požáru nacisté s německou důkladností srovnali trosky domů se zemí? Pokud jde o bílé králíky na hřbitově, tady už potřebuje divák velkou fantazii na to, aby si domyslel co tím chtěl básník říci.
Podobně jako na konci Tmavomodrého světa jsou vidět čeští piloti po válce v komunistickém kriminále, i ve filmu Lidice se na závěr dočkáme historického paradoxu. Novým vládcům se nehodí lidický hrdina, který přežil jen kvůli tomu, že byl ve vězení...

Na internetové stránce filmu se dočteme, že nejde o historický dokument ani o válečný film. Možná že ne. Rozhodně ale Lidice dostaly lidský rozměr, což  je při stavu naší historické paměti hodně. O tom, jak dalece snímek bude schopen oslovit i zahraničního diváka, se dá zatím jen spekulovat, film běži v našich kinech jen krátce. Ale vzhledem k k tomu, že i dnešní česká mladá generace má k Lidicím vztah jen jako k historické události, dá se očekávat, že divácké přijetí v cizině se nebude zásadně lišit od domácích reakcí.

Byl jsem v kině se svou třináctiletou dcerou a o rok mladším chlapcem od sousedů, oba se shodli na tom, že na takový film by rádi šli ještě jednou nebo si ho pustili v rámci dějepisu ve škole. Film sice vyžaduje aspoň elementárně poučeného diváka, ale nabídne silný zážitek, který dlouho doznívá.

p.s.: 15 minut cesty od Metropole Zličín, kde jsme byli v kině, je památník Lidice. Děti mě tam zvídavostí svých otázek až překvapily...