Samostatná zodpovědná matka

Vedoucí účetní

Než jsem se stala šéfkou, vypomáhala jsem občas při absenci finační nebo mzdové účetní, a tak jsem nevstupovala do neprobádané řeky. Mělo to jediný zápor: mé nejmladší podřízené, která si na šéfovskou židli několik let brousila zuby, bylo o dvacet víc nežli mně a mzdové účetní chyběl rok do důchodu. Navíc pracovali v našem nakladatelství jen dva lidé, kteří byli mladší nežli já, takže se občas stávalo, že někteří (až o dvě generace starší) kolegové usalašení ve vedoucích funkcích nesli nelibě, že jim takový cucák jako já vrací k opravě účetní doklady. Účetní minulý režim nepovažoval za důležitého pracovníka, o čemž svědčí ta skutečnost, že vedoucí účtárny nebyla zařazena mezi nomenklaturní kádry. Byla to jediná vedoucí funkce, na kterou mohl usednout i nestraník bez souhlasu obvodního výboru KSČ, jak tomu bylo u jiných šéfů. Zkrátka a dobře, účtárna byla většinou populace chápána jako oddělení, kde sedí několik bab majících za úkol prudit a buzerovat. Přesto se mi nakonec podařilo účtárnu ukočírovat, i když mi ředitel občas vyčítal, že se svými podřízenými jednám jako se sebou rovnými, ač bych měla dávat najevo, že jsem minimálně o stupínek víc na pracovním žebříčku.

Když jsem maturovala, říkala jsem si, že budu v životě dělat cokoli, avšak jako účetní nikdy neskončím. Teď jsem s překvapením zjistila, že je účtařina velmi zajímavá a dokonce mne baví. Z pozice své funkce jsem věděla v podstatě o všem, co se v nakladatelství dělo. A ještě víc jsem se dozvěděla o pár let později, když jsem přes rok zastupovala ekonomickou náměstkyni, která byla na mateřské dovolené.

Po necelých dvou letech studia na VŠE jsem se rozhodla, že se na vysokou školu vykašlu. Téměr polovina předmětů totiž neměla pro můj odborný růst žádný význam. Praxe mi dávala mnohem víc než čas, který jsem věnovala pročítání skript politické ekonomie a dalších zbytečností. Navíc jsem se koncem sedmdesátých let vdala a rozhodla jsem se, že se ze mne stane samostatná odpovědná matka, kolem níž se budou motat minimálně čtyři děti.

Studium a rodičovství mi nešlo dohromady. Svým potomkům jsem se chtěla věnovat na sto procent. Přesto jsem ještě jednou vyplnila přihlášku na vysokou školu. Tentokrát na fakultu žurnalistiky. Nakonec jsem na přijímačky nešla, neboť jsem zjistila, že do budoucího novináře je huštěna politika ještě víc než do rodícího se ekonoma...

Občas byla práce účtárny kontrolována vyššími orgány. Dodnes si vzpomínám na jistou paní Doušovou, která chodila každý měsíc prověřovat správnost výkazů záporné daně z obratu. Byla to milá dáma v nejlepších letech, s níž jsme si okamžitě padly do oka.

Když jsem se vdávala, ptala se mne, jak se budu jmenovat.

"Já bych chtěla být Žížalová a manžel Dešťovka, avšak nevím, zda nám to na úřadech projde," pravila jsem vážně, neboť už tenkrát ze mne padaly parádní kravinky.

"Hele, to neni špatnej nápad," prohlásila paní Doušová a od té doby mi neřekla jinak než Žížalko.

Když telefonovala do podniku, dožadovala se inženýrky Žížalové. Brzy mi tak začalo říkat i pár kolegů.

Paní Doušová jednoho dne odešla do důchodu a na její místo nastoupila nová kontrolorka. Když se k nám vypravila poprvé, zaklepala na dveře sekretariátu, představila se a řekla: "Já hledám inženýrku Žížalovou, můžete mi prozradit, ve který kanceláři sedí? Nikde jsem ji nenašla napsanou na štítku..." Kolegyní byla okamžitě správně nasměrována do účtárny za vedoucí účetní. Abych předešla dlouhému vysvětlování, tvrdila jsem zánovní prověřovatelce, že jsem se nedávno rozvedla a znovu provdala a teď se jmenuji jinak...

Samostatná odpovědná matka

Šéfku účtárny jsem páchala deset let. Během té doby se moje sny o velké rodině pomalu rozplývaly. Díky špatné péči gynekologů na Bulovce po spontánním potratu, který nastal po chřipce doprovázené vysokými horečkami, jsem místo porodu absolvovala třikrát mimoděložní těhotenství. Dvakrát jsem přitom doslova utekla hrobníkovi z lopaty.

Nenaplnění mateřství jsem nesla velmi těžce, přestože jsem byla neustále obklopena dětmi – synovcem a neteří, ale i mrňousy z našeho paneláku a loděnice. S tetkou Yfčou a strýčkem Jiřím byla švanda, a tak s námi drobotina trávila hodně volných chvilek.

Nepřízeň osudu jsem se snažila brát s humorem. Když jsem poprvé ležela na Bulovce s podezřením na mimoděložní těhotenství (hovorově mimodělo), prohlédl mne během velké vizity primář Hůlek a pravil, že drze zabírám místo, anébrž mi nic není. Pak mne vyhnal domů. Dva dny nato mne vezli houkačkou do nemocnice zpátky, jelikož to mimodělo opravdu bylo: krvácela jsem do břišní dutiny... Když jsem se probrala z narkózy a dozvěděla se, že nechybělo mnoho a můj muž se mohl stát šťastným vdovcem, lehce jsem upravila Mládkovu písničku Krychle a jala se ji na pooperačním pokoji pobrukovat...

Yfča Pelcmanová
na gyndě je znova,
ve svým těle pohublým
mimodělo chová.
Primář Mirko Hůlek
prozkoumal jí důlek
a řek: "Vše je v pohodě,
včetně vašich půlek.

Zkrátka vy jste přímo bezva,
všechno téměř krásný máte,
takže rychle běžte domů,
vždyť tu místo zabíráte!
Běžte hlídat svýho muže,
ať vám doma nesmilní,"
řekl tiše milé Yfče
primář senilní.

Když jsem šla na gyndu
léčili mi mindu,
až tam půjdu příště
vezmu s sebou Lindu,
Linda ta se bojí,
chvilku nepostojí,
zvláště teďka když zná
tu historku mojí.

Lidé na nás pokřikují:
"Ale jděte, kam se cpete?
Nelezte už na Bulovku,
ani když vám dají stovku!
Na gyndu si jděte lehnout
jenom v nouzi největší,
slabým děvám tamní péče
vůbec nesvědčí.

Na gyndu jsem jela,
celá jsem se chvěla,
bolesti jsem měla
v dolní části těla.
Zatracená práce,
prý jen operace
ještě snad mě spasí,
ježí se mi vlasy.

Pan primář je vyděšenej,
teď už ví, co by to chtělo:
rychle na sál pod narkózu
vyndat ruplý mimodělo!
Předevčírem pomýlil se,
když přišel k mé pelesti,
díky tomu já se dneska
svíjím bolestí.

Když jsem šla na gyndu
léčili mi mindu,
nepůjdu tam více
pošlu tam však Lindu...

V únoru 1989 se nám konečně narodila Kačabka. V té době jsem věděla, že víc dětí už mít nebudeme, což mne netěšilo. Nevěděla jsem ovšem, že naše Kačka bude živel, který hravě strčí do kapsy čtyři plánované potomky. Pokud jste četli v mém Hlodníku rubriku Deňýček týraného rodiče, dáte mi za pravdu.

Kačaba v roce 1994

Mateřskou dovolenou jsem si řádně vychutnala. Funkce samostatné zodpovědné matky mi přinesla, a dosud přináší, hodně hezkého.

Na svůj dávný sen stát se novinářem či psavcem jsem přitom úplně nezapomněla. Než jsem se znovu vrhla po mateřské dovolené do pracovního procesu, vydávala jsem asi dva roky časopis Branďák, který byl věnován hlavně kuželkám a cestě našeho mírně pohaslého babského hvězdného týmu kuželkářskou ligou žen. Jeho součástí byla rubrika "Kuželky v literatuře", do které mimo jiné zaslal povídku Jaroslav Hašek, básní Dědova kuželna se blýskl Jan Neruda, písničkou Song depresso Jarek Nohavica a čtenáři se dozvěděli, že (jak jinak) vynálezcem této skvělé hry byl Jára Cimrman. O Branďák byl kupodivu zájem nejen na naší kuželně, ale i na kuželnách našich soupeřů, a v době své největší "slávy" činil jeho náklad šedesát výtisků.

OSVČ

Nakonec se pořád živím tím, co jsem nikdy nechtěla dělat. Po mateřské dovolené jsem pracovala u kamaráda jako ekonom, potom jsem pár měsíců působila v jedné účetní firmě a před víc jak třinácti lety jsem rozjela vlastní živnost. Mám sice hnusnou šéfku, neboť pracuji často o víkendu či o svátcích a dotazy zákazníků zodpovídám i v nočních hodinách, ale na druhé straně mne nevykořisťuje obtloustlý novodobý kapitalista, jemuž záleží víc na penězích než na spokojenosti zákazníků. Práce mne baví, ale i tak se těším na den, kdy s účetnictvím, finančními analýzami a daňovými přiznáními skončím...

Ptáte se, jestli mám ještě nějaké profesní sny? Přiznám se, že mám. Pokud se ve zdraví dožiji důchodu, hodlám konečně napsat něco pořádného... ;o)