Když vysvitne slunce

Malé městečko, Laskavec nad Stříbrnou řekou, si obléklo deštivý plášť.

Pršelo už několik dní v kuse. Bylo  chladno, nevlídno.

„To je počasí jako v říjnu, viďte paní Spokojená?“ oslovila paní Příjemná sousedku, která právě vyšla z pekárny s čerstvým chlebem a houskami.

„To máte pravdu. Letos se nám ten červenec nějak nevydařil.  No, ale já už musím běžet. Děda doma čeká na snídani.“

 Tím dědou myslela svého muže. Měl po ránu hlad, ale nebyl sám.

V malé uličce mezi domy s ofouknutou omítkou, které kryl rozrostlý kaštan se krčil chlapec.

Sotva šestnáctiletý, v otrhaných kalhotách  a děravém tričku. Jediný syn kováře Falešného.

Jenže teď už vlastně sirotek. Maminku ani nepoznal a kovář, co si pro svou pomlouvačnou a závistivou povahu vysloužil nenávist lidí, nevydržel muka hanby a skončil svůj život vlastní rukou.

Obyvatelstvo Laskavce pak ukázalo svou nelaskavou tvář. Chlapce vyhnali. Majetek po rodičích mu sebrali, až na prsten po mamince. Byl zlatý a hezky kroucený s velkým zeleným kamenem.

Nejednou stál chlapec na břehu Stříbrné řeky s úmyslem skočit. Do téže řeky, která mu vzala tátu. Pro něho už nebyla stříbrná, ale černá.

Proč vlastně neskočit? Vždyť otcova pověst přešla neprávem i na něho samotného. Nikdo mu neřekl Ondro, jak se jmenoval. Volali na něj ty synu falešníka. Kradeš jako tvůj fotr. Přitom byl Ondra poctivý a hodný chlapec a teď právě ještě k tomu hladový.

 Pršelo.

Kapky deště stékaly po chlapcově nahých rukou a zábly.

Úzkou uličku mezi domy, provoněnou močí a hnilobou, musel na kvap opustit, protože se tudy vraceli chlapi z nedaleké hospody, přestože už odbíjela osmá hodina raní.

Pan Násoska, Výpitko a Flamendr se vyřádkovali podél zdi, kde dneska Ondra nocoval a ulevili si. Naštěstí si chlapce nevšimli a ten mohl nepozorovaně zmizet. Ondra se krčil podél domů, schovával se za stromy, aby ho nikdo neviděl. Jistě by ho zase, laskaví lidé, vyhnali.

Tímto indiánským způsobem se dostal až za město kde měl sady pan Snaživý.

Hlad zavelel jasně. Ondra přelezl plot a utrhl si tři červená jablíčka. Uložil je do mošny, kterou nosil stále s sebou a šel pomalu zpět k plotu. Přelezl právě včas. Zrovna ve chvíli kdy na něj sadař spouštěl spršku nadávek a výhružek.

Ondra se dal do běhu a zastavil se až ve smrtonosném lese. Tam se za ním pan Snaživý neodvážil.

Jestliže do teď pršelo a foukal silný vítr, v lese vše ustalo. Dokonce skrz stromy občas Ondřeje pohladily hřejivé paprsky slunce.

Chlapec si užíval toho klidu a tepla, bezpečí a vůně a šel hlouběji až ho les spolkl. Obstoupily ho stromy a keře. Byl ztracený.

 „Kde ty ses tady ocitl?“ ozval se za ním zesláblý hlas starého muže.

 Ondra se polekaně otočil, chvíli na staříka zíral a pak ze sebe vysoukal : „ Já jsem zabloudil. Jmenuju se Ondra a utíkal jsem před sadařem,“ přiznal na závěr.

 „Že tys mu vlezl na strom co?“ zatvářil se stařík přísně.

 „Měl sem hlad. Utrhl sem si jen tři jablka,“ přikývl provinile Ondřej.

 „Také mám hlad. Už dva dny sem nejedl.“

 „Tak si vezměte ta jablka,“ nabídl chlapec nadšeně, že může pomoci a hned ovoce lovil z mošny.

 „Děkuju ti. Za každé jablíčko se ti odměním,“ přijal stařík dar s úsměvem.

 „A čímpak byste se mi to mohl oplatit. Vždyť sám máte děravý kabát a na každé botě žraloka. Snad jedině jestli mi pomůžete najít cestu z lesa,“ poprosil Ondřej.

 Stařík se posadil na pařez obrostlý mechem : „ Tak to je snadné. Půjdeš kolem těch jedlí a dojdeš až k louce. Tam se pak vydej k hájovně. To je má druhá pomoc. A do třetice ti dám tuhle sekyru. Bude se ti hodit,“ řekl Stařík a podal Ondrovi lesklou sekyru s pevným topůrkem.

 „Děkuju moc,“ usmál se Ondřej a šel směrem, který mu poradil stařec.

 Skutečně louku našel. Byla posetá pestrobarevnými kvítky. Bílé kopretiny tančily při zvuku růžových zvonků. Modré čekanky a rudé vlčí máky tvořily společně dokonalou koláž a spousta včel a motýlů opylovali tu barevnou nádheru.

Ondřej se posadil do zelené, čerstvé trávy, vonící letním sluncem, které už vypilo všechny dešťové kapky.

Ondřeje přemohla únava. Usnul a spal až do večera.

Když se probudil, bylo stále teplo. Deštivé dny se zdály být u konce. Odpočinutý chlapec popadl sekyru a trochu bázlivě se vydal k domu hajného Hromburáce.

 „Který vítr tě sem přináší tuláku,“ zaburácel hajný.

 „Posílá mě k vám starý muž z lesa,“ řekl popravdě Ondřej.

 „Posílá tě ke mě poustevník Strašiplášť? To je slušnej chlap, jistě by neposílal nějakého budižkničemu. Pojď dál. Dnes si usteleš na seníku a ráno si vyzkouším, co v tobě vězí. Sekerečku máš pěknou, uvidíme jak se s ní dovedeš ohánět.“

 Ondřej byl jako v jiném světě. Strašlivý Hromburác je na něj milý, obávaný lesní muž Strašiplášť, o kterém slýchával hrůzné historky, mu pomohl. A od paní Příjemné a paní Laskavé dostal před půl rokem nařezáno holí. Nechápal už vůbec nic. Věděl jen to, že ráno musí ukázat hajnému, že se práce nebojí. Byl přeci kovářský synek.

 A také se ráno předvedl. Sekyra od poustevníka jakoby sekala sama. S Ondry tekl pot a hromada dříví se zmenšovala až zmizela docela.

Hajný si Ondřeje nemohl vynachválit a jeho dcera nemohla z mládence spustit oči.

Když Ondřej po dvou letech služby u hajného dospěl, navlékl jí prsten po mamince.

A tak se stalo, že Ondřej našel své štěstí ve vísce zvané Strašnice.

Konec