Cynismus jako osvobození?

  Třetího srpna tohoto roku zažil mainstreamový tisk malý průlom. Bez jakýchkoliv negativních konotací se zde objevilo jedno z vytěsněných „four letter words“: Marx. Tohoto drobného hříchu se dopustil filmový kritik Kamil Fila v recenzi na americký animovaný film Auta 2 (Cars 2), který postupně obvinil z náboženského, částečně sexuálního a hlavně zbožního fetišismu, aby článek završil tvrzením, že z ideologického hlediska je bezpečnější dětem pustit porno, než je vystavit masáží naivního konzumerismu, který Auta 2 propagují.

  Celá kauza by po (na poměry kulturní rubriky jakýchkoliv novin) bouřlivé diskuzi utichla, kdyby o týden později nenásledovala recenze na jiný americký animovaný film, konkrétně na Šmouly 3D (Smurfs 3D). Recenze, která je opatřena vypovídajícím podtitulem: „Šmoulové se cynicky smějí vlastní komerčnosti“, představuje zajímavý doplněk k recenzi předešlé. Kamil Fila zde po několika příkladech filmové demytizace konzumeristických dětských filmů (ve filmu se v hračkářství objeví dětští spratkové, kteří se ukájejí vlastněním hraček, sekundují rodiče, kteří hračky slepě kupují) předkládá tvrzení, že ideologie je méně nebezpečná, je-li vyjevena (Šmoulové sami sebe chápou jako komerční produkt, Auta s ideologickou rovinou explicitně nepracují). Je tomu ale skutečně tak?  Není pod výsměchem dosavadní ideologii konzumerismu ukryta ideologie jiná?

 Filosof Michal Hauser ve svém článku „Jídlo jako ztracený výbuch života“ tvrdí, že hlavní problém současné spotřební společnosti je fakt, že po konzumaci již nepřichází slast. Západní společnost, která ztratila zkušenost hladu, nedokáže cítit radost z jeho naivní negace (nezřízeném konzumu). Konzum se tak z projevu životní radosti mění na projev apatické lhostejnosti, není však vyrušen: nemám radost z konzumu, přesto se mu oddávám. Jako znázornění je uveden slavný Ferreriho film Velká žranice, kde se společnost znuděných jedinců doslova ujídá k smrti.

  Šmoulové, kteří sami sebe ukazují jako konzumeristický produkt per excellence, cíleně pomrkávají na dospělého diváka, který již ztratil potěchu z přežilé ideologie dětských filmů – a nabízejí mu tak potěchu jinou, potěchu cynismu: „My vlastně víme, že tě to nebaví,“ říkají: „Dokonce ti ukážeme, jak moc tě to nebaví, jen tu s námi chvíli poseď – a konzumuj.“ Prostředkem slasti se již nestává film samotný, jeho zápletka nebo poselství, ale sdílené vědomí, že všechno je jenom hra, na které společně s autory participujeme. My i tvůrci v prvním plánu děláme něco, aniž bychom tomu ve skutečnosti věřili (koukáme/vytváříme příšerný animovaný film), přičemž ale to, že nevěříme, nás v druhém plánu spojuje – opětovné spojení nám přináší slast, kterou kdysi zprostředkovávaly dějové či formální aspekty díla. Slast ze vzájemného porozumění, z porozumění světu a slast z obecné komplementace tak přecházejí do oblasti „za“ dílem, v němž samotný výtvor hraje podružnou roli – a jsou definovány spíše našim předpojatým postojem k dílu samotnému.

  Se vší úctou ke Kamilu Filovi je mi zatěžko souhlasit s jeho interpretací cynismu coby ideologicky osvobozujícího prvku. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: cynismus konzumerismus neruší, ruší pouze naivitu, která jako prostředek ideologického sdělení již nefunguje. V obecném hledisku je totiž jedno, jestli se necháme konejšit starými formami konzumerismu, nebo naší domnělou povzneseností nad něj. Nová forma je ovšem o to nebezpečnější, že zdánlivě vylučuje jakoukoliv ideologickou kritiku díla jakožto svébytného celku: zatímco Autům může Kamil Fila strhnout jejich přetvářku (a nikdo už na film nikdy nepůjde), u děl operujících v modu cynismu mohou tvůrci vždycky zvolat: „ale koukejte, dyk my si z toho děláme srandu!“. Kritika se tak odsouvá z díla na obecné socio-ekonomické pozadí – a paradoxně je to ona, kdo následně nese nálepky předpojatosti. Nakonec se tedy ukazuje, že nejsou rozhodující formy konzumerismu, ale naše participace v něm – a to i za předpokladu, že nám na malou chvíli dokáže zprostředkovat slast (čím častější ovšem podobný modus operandi bude, tím menší bude i slast). 

  Závěr si dovolím osobnější. Když jsem po létech objevil dva idoly mého dětství: Trnkovu/Pojarovu Zahradu a Želvy Ninja, nebyl jsem ani tak překvapen, že zatímco Želvy Ninja mě odpuzovaly svou naivitou, Zahrada stále působila ve své magičnosti a hloubce (a jak mám empiricky ověřeno, působí i na další generace). Spíše mě zarazil fakt, že zatímco první dílo vzniklo v době nejhlubšího ideologického marasmu, dokázalo si zachovat čistotu, kdežto dílo druhé už jen upomínalo na to, co v současné společnosti čeká – zcela v intenci posledního dílu amerického animovaného seriálu South park - patrně každé dítě po překročení desátého roku života: „being a cynical asshole“.