rozervanost vs. racionální přistup

Dá se na to, Garthe, odpovědět naprosto vyčerpávajícím způsobem a přitom stručně: ŽIVOT NENÍ, TO CO BYCHOM CHTĚLI, ALE TO CO MÁME... Za navození tématu tip.

zkusím vydržet věřit

ahoj, prý ten kdo hledá najde. Tito lidé, mužu říct z vlastní zkušenosti, mají trochu jiný pohled než většina lidí, vidí víc - neboli to, co ostatní ne. věří v něco víc, ikdyž mnohdy svou naději strácí, protože čekají už moc dlouho - a člověk musí uznat, že víru je pro dnešní svět těžké si udržet. Ale ten kdo vydží...vždycky najde, tomu já pevně věřím.

Pro avox: =. Děkuji za avízo.

Pročetla jsem se zájmem, včetně diskuse a vrátila jsem se zase na začátek. Kdo něco hledá, nemusí být nutně "rozervaný". Domnívám se, že nejlépe se hledá, když vím, co chci najít (jinak je to jako v té pohádce - jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co, ale bez toho se nevracej...) A to hledání je v různých životních etapách různé. Aby to člověk dovedl pojmenovat, musí se vyznat sám v sobě. I ten, kdo většinu životních situací řeší racionálně, se zamýšlí nad smyslem své existence, prožívá občasné zmatky a deprese... Takže otázka zní - co je to "něco víc"? :-))

Souhlasím. Akorát nemyslím, že bych zmíněnou kardinální chybu já dělal. Mysl je jistě součástí světa. Ale dokáže abstrahovat své mylné (nebo přinejmenším problematizované) "světy". Schopnost omylu vytváří prostor pro cestu k pravdě, kterou svět, který se nereflektuje, nemůže podstoupit, protože je v pravdě. Jinak řečeno uznávám, že bytostně je vše jedno. Ale říkám, že to, co člověka zajímá, dost možná není tato pravdivost bytí, ale drama omylu. Jakoby svět dostal zázračnou schopnost sebereflexe a byl frustrovaný z toho, že funguje jen trošku. A to je zajímavé. Jak může existovat sebereflexe, která není zcela všeprostupující? Jaká síla určila hranici v prostoru, ve vědění. Sebereflexe bytí by samozřejmě v první řadě vůbec neměla existovat, je to blbost, zázrak, kouzlo. Ale když už tedy existuje, tak proč sakra jen částečná? Jak může vzniknout něco, co není v pravdě? Jestli se teď mýlím a vše je ve skutečnosti v pravdě, jak to, že se mýlím?

Viz má poslední věta. Ovšem ani tam v podstatě nic neříká. Jestli je to, co je paradoxní pro myšlení zároveň zavazující pro svět nemůžeme v jednotlivých případech předem vědět. Osobně se ale přikláním k oné jednorozměrnosti kvality a tedy k tomu, že hra na poměřování věcí je skutečně hrou: chováním v rámci vymyšlených pravidel. Člověk se ale neptá, co je bytostně pravda - člověk se ptá právě po tom, co je ve hře pravda a má na to právo, ptá-li se na to ptá jako na součást hry, nikoli jako na bytí samo. Nevšímat si bytí jako takového a všímat si iluze může být chápáno jako osvoboození, tvořivost, vyšší vztah k bytí. Vzepření se totalitě smyslu a pravdy ve prospěch otevřeného smyslu a relativní, tedy dynamické, komunikovatelné a tedy spojující a živé pravdy. Nemám tu pivo.

Napiš přesně co myslíš slovy "rozervanost", "racionální přístup", "brát věci tak, jak jsou", "nebrat věci tak, jak jsou", atd. Vyrob delší text. Pak na to bude možno reagovat.

a nebo všecko ztratit a aby zas všecko našel

někdy se člověk musí rozervat, aby uviděl něco víc v tom obyčejném...

éterických bytostí písmáka

koho, milý garthe

Jinovata : z empirického hlediska je jistě něco míň, a pokud je maximální hodnota nedosažitelná, plyne z toho zcela prostě, že určitě je něco víc, protože je možné se k nedosažitelné maximální hodnotě vždy přiblížit.. to k první části... k druhé, která se týká diskuze trochu víc :-) - určitě je k tomu možné přistoupit, že je vlastně všechno jedno, jak žiješ, co děláš, co dokážeš, stejně umřeš... ale tomu brání vrozené pudy, chtíče a podobné veselosti v životě, které tě stále nutí dosahovat něčeho víc.. to je ta otázka - co je morálka, co to znamená žít správně a proč je to třeba? dá ti to něco? a jsou to jenom ty chtíče a pudy, nebo je za tím fakt ještě něco jinýho? norsko.. tak se ptej taky :-)

položit otázku umí každý blbec. ale napsal jsi to hezky

Pokud se řekne, že "nic víc není", znamená to zároveň, že není nic míň. Pokud totiž není nic víc, je to, co je teď, absolutně nejvíc. Absolutně nejzazší hodnota je ale nedosažitelná, vždy se můžeme jen přiblížit. Pokud ale se věc má tak, že dosažena byla, jediný možný důvod je, že nic míň neexistuje a nebylo tedy nutno překonávat nekonečnou vzdálenost k tomu nejvíc. Tím se dostáváme do stavu, kdy není nic víc ani míň - což ovšem mimo jiné říká, že obě tyto teze jsou nesmyslné, protože jednorozměrnou veličinu nelze lineárně poměřovat. Tedy nelze říci, že nic víc neexituje, ani nelze říci, že nič míň a zároveň nic víc neexistuje. Stejně tak nelze říci ani, že neexistuje pouze nic míň - vedlo by to ke stejnému paradoxu, akorát naruby. Máme tedy na výběr pouze ze dvou možností - buď přiznat bytí jednorozměrnost a nepoměřovat je kvalitou, viz asi hinduismus a podobně, nebo si přiznat svou zkušenost, že je možné kvalitu existence vnímat různě a přiznat zároveň, že může být víc i míň. Nutno rovněž podotknout, že tento paradox je vlastní pouze lidskému myšlení - ve skutečnosti to může klidně být skutečně tak, že nic víc neexistuje a něco míň jo.

no nevím, podle toho, o co se jedná...vyhoření je něco jiné, nebo ne? citovost, nevím, možná se jinak projevuje, ale podle mě zůstává intenzita stejná

Mně teda hledání, přemýšlení o svém nitru, psaní a křičení do světa, pátrání po "spřízněné duši" apod. připadá celkem dost racionální :-) Věřím, že se podobně ptáme všichni, jen to prostě dáváme různě najevo, někdo své zmatky skrývá v sobě a někdo se projeví víc "nahlas". Někdo drží skleničku vína a tiše se usmívá, někdo huláká a zpívá na celé náměstí, a přitou pijou oba to samý... :-) A ano, věřím, že se dá najít něco víc, a že se má hledat... nepřipadá mi tak hrozná představa, že třeba nenajdu, jako to, že bych si jednou měla vyčítat, proč jsem se spokojila a nehledala...

Vůně Slov - nevím, přijdu si furt stejnej vůl, i když mám za sebou času dost už....:) trošku poučenej asi jo, pokud se dostavám nad věc, no :)

... a taky občas revidovat ty starý :)

jak v čem... já, už téměř podoben otci Fura, na sobě dost změn pozoruju, ale jenom v něčem. je to asi spíš zkušenostma, že si některý věci probereš a prožiješ stokrát horem a dolem a potom tě tolik neberou.. ale ty neuzavřený věci řeším pořád, nebo možná o to víc mám potřebu hledat nový věci

Neviděl, ale kouknul jsem se ted na recenzi. Mi ho pujč :)

vůněslov : … a obdobně jako racionalista pak nepřekročí svůj stín, nedostane se přes empirii svých čidel a možná mu často unikne pak to , co by neuniklo, nedosáhne na to… To se mi líbí (i když úplně nevím, co je empirie čidel, ale asi vím, co myslíš:-)), je to pohled i z druhý strany. Jako si myslím, že člověk, který má v životě jasno, by se měl občas zastavit a upřímně sám k sobě se podívat zpátky a kolem sebe, jestli je pořád ještě všechno v pořádku.. měl by to udělat i ten, který o životě přemýšlí. Občas se zastavit a neobhajovat svůj život před sebou (ani ho neshazovat)

asi to chce najít tu pravou míru.. neutopit se v tom hledání a alkoholu a zároveň si svým racionálním přístupem nezavřít všechny dveře... tedy zvolit si cíl, sledovat ho, ale stále ho revidovat :D

Zatímco rozervanec hledá...racionalista vysvětluje. V tomhle se mi jeví rozervanec více otevřený k příjmu rozličných okolností...neboť ne vždy je vše racionální,-)

no jasně, to se honí v hlavě každýmu šťourálkovi... mně se honí v hlavě viz moje poslední... :)

Dero.. n oproblema,.. s dekódováním druhýho odstavce jsem měl trochu potíže:) dadadik.. bať, je to podle mě důležitý. nevím čím to že se mi teď takový věci honěj hlavou, jako co je v životě důležitý, o čem to vlastně je... a jestli neděláme celou dobu třeba něco špatně Horkosladka... podle mě to psal dobře experimentátor, že je třeba si tím projít, měl jsem to taky tak, postupem času se to tak nějak měnilo, jak člověk furt maká (a nemůže tolik kalit:)), ale ty myšlenky pořád má

Vzhledem k tomu,že se řadím k těm "rozervancům" - a budoucnost je pro mě spíše temná, tak nevím, kam to dotáhnu... jsem asi moc sebestředná, když o sobě moc přemýšlím a o světě kolem... zcela jistě se daří v životě spíše těm, kteří mají racionální přístup, zbavený těch emocionálních bouří, které jsou vlastní rozervaným duším..

Garthe, to, že diskuse byla v konceptech, souvisí asi s nedávno opravenou chybou, kdy se na hlavní straně zobrazovala i díla z konceptů. Snadno sis tedy mohl nevšimnout, že dílo nebylo publikováno, protože podle všech vnějších znaků publikováno... bylo. :) Za chybu se omlouvám.

a neříkej že písmák sám dává věci do konceptů... takové zajímavé téma

no tak to nebylo tak těžký :)

hm no jestli prijdu na to jak :D

blbost, vyhoď to ven :)

to tam dal písmák sám, asi nějaká ašipka či co :)

máš to v konceptech, či čo? :)

"rozervanost" může člověka i posílit a překonání pocitů absurdity může dát pevný základ, co pro někoho jiného je třeba bůh.

ono to tak jednoduchý nikdy není... rozervaný nerozervaný,,,, takže tak otázka nemůže stát... vždy je člověk jedinečný a pochybnosti, samozřejmě posunují...vždycky,..možná i blbé jedince :)

Když se rozervanec stane "racionalistou", tak se stává mnohem klidnějším a jeho život je efektivnější, než život zarytého racionalisty. Opačně nastává chaos, ale i ten může být tvůrčí. :-)

a nebo se obrátí k jiným věcem zdánlivě podpůrného charakteru, to je pak cesta do pekel, z ní je těžkého návratu do reality

ano ano :)))

Přehnaná citlivost může člověka dovést (dotáhnout) do "cvokhauzu" nebo k úžasnýmu sebevyjádření textem, malbou... nebo k tomu, že se z člověka stane otravnej vysírač. Záleží na dobrým základu. A tím je pro mě zdravej rozum. Tak a dá se říct, že jsem u racionality...

Tak to víš, jsou věci, které člověka mění jaksi samy o sobě. Například práce. Nejhorší na tohle je nuda, to pak člověk akorát přemýšlí pořád dokola nad nějakými blbostmi a nakonec zjistí, že má deprese.

Pro feferonka: > ...Radši rozervaná, než sešitá... ...nebo zašitá :-))) (autorovi diskuse děkuji za avízo)

já myslím že celej písmák by měl být víc rozervanej a otevřenejm okolním názorům.. teď je moc sešitej právě

Radši rozervaná, než sešitá. :)

občas jsem a občas nejsem, teď jsem víc při zemi, asi kvůli práci, věku,... neřeším neřešitelné, většinou, jenom občas si vzpomenu a občas nad tím uvažuju, dám si cígo a kafe, ale většinou jsem i moc línej s tím něco dělat nakonec něco víc může být i změna lidí kolem mě a jejich smýšlení, změna věcí, který nefungujou správně.. možná je to i takový hledání vlastního smyslu života asi bych byl víc happy kdybych o tom tolik nedumal, ale považuju to za důležitý, za něco, k čemu se člověk občas může vrátit, o co se může opřít, co mu dá vhlédnout do věcí, do kterých by nevhlédl. což ho sice neudělá šťastnějším, ale o to nejde.. být šŤastný a spokojený a nic nehledat, pracovat a žít - oukej, super život, do smrti. ale co když to nestačí? pro jistotu avi všem, od tak milého člověká jako já vás určitě potěší :-D

Mě rozervanost dohání k šílenství, tak vyrazím na pastvu a nebo kydat hnůj, tam mě to většinou přejde méé

Jo a samozřejmě, že může. Ať už je to kamkoliv. ;)

Racionální přístup k životu mi připadá velmi nudný, nicméně v jistých okamžicích je nezbytným vyprošťovákem z právě zmiňovaných, rozervaných sešupech. A není to jenom o básničkách.. ;)

jasně že rozervanost dovede člověka někam dál.. ale nahlížet to může teprve tehdy, když se nějak zacelí.. být v rozervanosti znamená být uvnitř, přejíždět si břitvou po krku.. a jak to máš ty, garthe? seš rozervanej? a jak ti v tom je? chtěl bys být radši ten racionálnější, zdravější? ;)

..no jééje! Bývával jsem kdysi rozeřvanec! Ale dnes mi ty hlasivky už tolik neslouží..

nemyslím si, lebo ak som rozorvaná, tak strácam kontakt s realitou a potom nemôžem posúdiť, či tá nová myšlienka, ktorá ma kopla je inovatívna, alebo nie. A ak na tej myšlienke bezhlavo zapracujem a nakonci vykvitne, že "to nie je nové," tak to by som sa potom asi na mieste odstrelila.. Racionalita predsa len v sebe ukrýva nejaké to uvažovanie, pochybovanie, ktoré je už niekým potvrdené a vyslovené apodobne.

BG: jo to jsou, ale jak můžeš mít důsledné pochopení, když nemáš důsledné poznání? Nejsem nějaký epistemolog, tak se ptám...

Nehodnocení myslím tak, že se nebudeš na věci dívat jako na věci malé nebo velké, hezké nebo nehezké, správné nebo špatné, což je takový reflex. Tuhle jsem někde zaslechl: "Dáš si kolu?" "Ne, je strašně sladká." Hodnocení jako vyšité, přitom úplně zbytečné. Dáš, nedáš, konec. Není třeba to vysvětlovat, není třeba to obhajovat, není třeba hledat důvody - a proč si nedáš kolu? Není to jedno? Je to jen příklad, ale věřím, že mi rozumíš. Nejlépe to je vidět na lidech. Někam jdeš třeba rande ve čtyřech a cestou domů oba páry hodnotí ten druhý pár, jak se k sobě chovají, jaké mají zvyky, že tamten dělá něco, "a to já bych nemohla", atd. Nebo na silnici.

Měnit svět mám samozřejmě taky v plánu, tam kde jsem si víceméně jistej. :-) StvN: to moc nevím jak myslíš, nehodnotit.. to rozdělení co jsem nastřelil rozervanej člověk vs. racionální samozřejmě není přesný, spíš jsem si říkal že je možné intuitivně odvodit co se za tím skrývá (abychom si nedokazovali že 1+1 jsou občas i 2 :D). Já jsem vždycky byl spíš ten, kdo se na všechno snažil dívat z nejrůznějších pohledů.. i když k činům jsem měl vždycky dál než k těm teoriím.. a to považuju za určitou formu rozervanosti, kdy člověku ty věci hlodají v hlavě

Jenže to nejde: svět nikdy není poznatelný úplně. Čin jako takový je vždy slepým nakročením do prázdna.

Pche, nejde o to svět vykládat, ale změnit ho .)

Jo, ten google+ jsem už taky hledal. Já si myslím, že dokud budeš přemýšlet v tom smyslu, jako že něco je správné, ta cesta, a jná cesta není správná, tak ten klid mít nebudeš. Prostě to chce nehodnotit podle mě.

Je třeba rozlišovat rozervaného pitomce od rozervaného intelektuála. Stejně tak i racionálního pitomce od racionálního intelektuála.

To je podle mě ještě jiná úroveň klidu... v takovým klidu většinou snad i jsem, že mě spoustu věcí nechá v pohodě.. (zvlášt když mi chroust pustí Alvina :D) ale já myslel spíš ten klid, jakože víš, že jdeš fakt dobrou cestou a správně.. ale takovej klid asi nemůžeš mít nikdy, protože kdykoliv se cokoliv může zvrtnout nebo být jinak než sis myslel.. a ad tlačítko... to se tu objevilo ale nikde jsem nenašel google+ :-D

Já myslím, že člověk, který umí prostě jenom být, aniž by musel všechno kolem sebe předělávat, může mít vnitřní klid. Já ho mám ve chvílích, kdy mi jakoby nic nevadí, kdy beru věci takové, jaké jsou, nehodnotím, nesoudím. Víš, když bude člověk pořád jenom koukat na to, že támhleta ženská ječí na svoje děcko, když si bude říkat, že někdo je blbej, protože dělá něco jinak, než jak by to dělal on, nebo proto, že se divně oblíká, nebo když bude mít jinej názor, tak klid mít nebude nikdy. Podívej se na některé zdejší diskuse. Objeví se tu nějaké tlačítko a někteří lidé div nevyskočí z kůže a ty si říkáš - proč to proboha hrotí? Vždyť je to úplně jedno.

já se ptal spíš obecně.. jako jak vůbec někdo může mít vnitřní klid? já ho mám jenom když si v hlavě srovnám, že tak jak to je, je to správný a žiju podle toho. to je asi to, co považuju za racionální přístup... to by ale znamenalo vypudit myšlenky na to, že něco nemusí být tak, jak jsem si v hlavě urovnal. to tě udělá šťastným, ale je to tak v pořádku?

Ptáš se mě ještě moc brzy. Zatím nevím, jak se to dělá, ale pracuju na tom. Myslím, že to chce určitý odstup od věcí, které se dějí. Ne snad je ignorovat, jako spíš nesnažit se do nich zasahovat.

StvN.. ale jak můžeš mít vlastně vnitřní klid? když nevíš, co se kolem děje, o co jde a proč to všechno je... leda to ignorovat, stanovit si pravidla světa a podle nich žít, klidně i v klamu, ale happy?

Garthe, myslím, že ti rozumím. Takové to víc, co může být cokoliv, to asi bude vždycky jakoby nedosažitelné. Možná až s věkem, když člověk překoná různé nástrahy a trochu se uklidní, tak si řekne, že je spokojený a nic víc už nechce. Pro mě to něco víc představuje asi ten klid, vnitřní klid. Tak jsem asi tak někdy trochu rozervaný.

tak víc může být i to, že věříš, že na světě fungují nějaké mechanismy, o kterých nevíme.. já to nedovedu nějak rozumně popsat, spíš sám mám občas takový ambivalentní pocity, že přemýšlím, co je vlastně správně, kudy jít a co dělat... a jestli nějakou tu jinou cestu jít hledat, nebo se vydat po tý známý cestě

Já ti nevím, mě ale tohle "víc" přijde docela normální .)

víc - to je podle mě to, co tomu člověku chybí a může to být cokoliv... pochopit líp fungování světa; zjistit, jak by měl člověk žít; pro někoho dokonce vyhrabat se z marastu a začít normálně fungovat; možná potkat někoho, kdo bude na svět nahlížet jako vy nebo někoho, kdo vám ho pomůže chápat

Než hmota. Co je to víc?

jestli si to uvědomuje.. asi jak kdy, já si to tak nějak vždycky uvědomoval, kdy se u mě jakej rys osobnosti projevuje.. dokonce myslím, že se to dá i skloubit.

Víc než co?

> ...Může rozervanost nakonec člověka dovést někam dál? Může ten, kdo hledá, najít něco víc? Ten, kdo hledá, může najít něco víc; je dokonce dost pravděpodobné, že najde. Musí však ten, kdo hledá, být nutně rozervancem? A naopak: Je rozervanec vždy tím, kdo něco hledá? Onu ekvivalenci mezi rozervancem a hledajícím jaksi neshledávám...

Nic víc není .)

Garthe, a ten rozervanec ví, že je rozervaný a má schopnost rozeznat rozervanost od racionality? Já myslím, že když člověk tak nějak ví, jak si stojí, tak může najít něco víc. Ale když to neví, tak asi těžko.

Garte.. ja sem enem plpa ploncka.. cili baba.. tak to je takovy.. wod kazdyho trosku. Neco bez emoci nende.. a na neco je potreba zasejch chladnej rozum.. to raci tak nak kombinuji dle wokolnosti..:-) le nerikam, ze umim woboji ukocirovat..:-) Ale ze je jeste neco vic.. v to vjerim.. to je jasny jako facka.. le neptej se me co.. zatim sem tam nedospela..:-)

Garthe, nene, nemám to obráceně, ale přál bych si mít.

winter : u toho to většinou skončí, bejt rozervanej celej život je docela náročný.. podle mě je to o tom bejt víceméně racionální, ale všímat si věcí okolo... protože přestat věřit, že je ještě něco víc, to by bylo přece zdrcující. :D dero : jestli to nemáš spíš obráceně - že jsi vyrovnaný a šŤastný, takže nepotřebuješ nic hledat ani být nějak rozervaný

Mně se racionální přístup osvědčuje a myslím si, že jsem vyrovnanější i šťastnější než většina lidí, kteří se nechávají zmítat emocemi. To rozervanecké hledání "spřízněné duše" je zase o dost větší dobrodružství.

Jo, může jej dovést k racionalismus .)