Vo hajzlech

Myslím na hajzly. Myslím, že toalety jsou rozhodně nedoceněný. Vzhledem k tomu, že naše civilizace je na kanalizaci závislá. Nikdo se nad nima nepozastavuje. Maximálně docení čistotu společnejch. Nebo nadává když něco nefunguje. Nebo si šperkuje ten svůj. Nebo svěřenej. Ale to je všechno. Přitom hajzly dokážou spolykat ty tuny sraček, který nás zavazujou a zároveň spojujou. Přitom dobrej hajzl je jak správnej chlap, kterej nekecá, udělá co je třeba. Zatočí se svinstvem, nevadí mu, že ho někdo občas chca nechca – chtíc nechtíc pochčije. Nebo to aspoň nedá najevo. Zvykl si na to. Že má co dělat s tím nejhorším a nikdo ho ani nepochválí, natož osloví. Jejich sebevědomí žijou z úlevy a pomíjivé blaženosti lidí. A přitom hajzl čeká na dobré slovo. Chce si postěžovat. Nebo aspoň pokecat. Někdy to dělám. Slušně pozdravím, porozhlídnu se. Tenhle smrdí (většinou smrděj všichni), tenhle fakt funguje chlapsky správně a přitom potřebuje vymést pavučiny, oškrábat voprejskanou omítku a vymalovat. Taky jsou mezi nima nafoukaný, moderní správně fungující a udržovaný. Taky jsou tu rezignovaný, bez elánu, torza v hnusnejch pajzlech co ledacos zažily. Ale i mezi nim jsou charaktery. Nebo znám zákeřný. Jsou jako lidi. Tvářej se přivětivě, a přitom spláchnou jenom napůl. To nesnáším. Hlavně když jsem na návštěvě. Protože většinou bejvám na návštěvě v činžáku, kde je všechno slyšet. Představuju si jak hostitel slyší druhý spláchnutí, nebo třetí (zásadně po sobě nechávám halzl čistej). Vím že mu hlavou problesklo co se stalo. Ačkoliv opouštím jeho svatyni čistou, vím na co myslí. Přestože serem všichni, jemu problesknou hlavou zrovna ty moje nechutný sračky, který se nedaly spláchnout napoprvé. Ale možná si to jenom moc beru. Ale hlavní je, že některý hajzlové jsou dobrý kamarádi.