SKELET

Osvětleným prostorem zahlédnu stín

dlouhé nohy kápi v nedohlednu

nehýbá se

jen tiše stojí sčítá hodiny

nocí se probouzí

straší

prosí o pochopení

marně

zvu ji na láhev skotské

neodmítá

prý na zdraví a život

je mi ho líto

toho těla nestárnoucího bez vrásek zážitků schovaného před kuropěním v schránkách zmírajících představ o štěstí tady mezi stromy

sajícími kořeny zahnízděnými v hrobech předešlých dní tak roztodivně pestré osudy nalinkované bez příkras náhodným setkáním srdcí

bijících stejnou tóninou do prachu cest až poskočí a cítí bolest konce hned na začátku neb nemůžeš zažít něco co nekončí záleží jen

kdy jak a tak upijem a ještě se ptám tak jak příteli whisky vsakuje do lenošky kde rád sedávám rozhodí kosti tulipán uvadá vím

že nemá se protože vlastně proč by se měl mít je to stín konce mých vrásek