S čerty nejsou žerty

Jako každý rok jsem měla vyrazit s bývalou partou na oslavu Mikuláše do naší kavárničky. Aby to bylo stylové, přehrabala jsem skříň, našla krátkou červenou sukni a olemovala jí bílou kožešinkou. K tomu jsem si natáhla bílé punčošky. Když můj manžel Alan utrousil poznámku, že frajeřina nestudí, přidala jsem černé nadkolenky a vysoké podpatky.

Již dva roky jsem měla vlasy nazrzavo. Kartáčovala jsem si ohnivou záplavu do ohonu a přemýšlela o změně barvy zpět na blondýnu. Kolikrát jsem slyšela otázku od chlapa, jestli jí mám zrzavou. Začala jsem na to už být alergická.

Ještě jsem dala pusu mému čtyřletému synovi a slíbila, že se vrátím včas, abych ho dala do postýlky.

Byla už tma, když jsem chvátala domů. V tom se odněkud vynořila tlupa čertů a Mikuláš. Čerti byli dva a hned se za mnou pustili. Rozběhla jsem se k domovu. I na vysokých podpatcích jsem byla dost rychlá. Na vytrénovanou zdravotní sestru si nepřijdou. Dvacet kilometrů denně naběháno po chodbách je znát. Za chvíli jsem slyšela vzdalující se hvízdavé sípání čertů. Na mě si nepřijdou, smála jsem se v duchu. No, ale předčasně. Na cestě byla zamrzlá louže, lehce poprášená sněhem. Šlápla jsem na ni. V mžiku dosedla na zadek a ledová krusta se prolomila, pod ní byla voda, jéje, to to studělo. Čerti dofuněli ke mně. Ten větší vytáhl rákosku.

„Nech jí, má dost, ...“ mínil ten malý.

„Opovažte se!“ Zaječela jsem a bleskově se postavila a chránila si zadek rukama.

Velký čert demonstrativně švihal rákoskou o dlaň.

„Co dáš, když tě nezřežem?“

Pokrčila jsem rameny.

„Sundej kalhotky.“

„Ppproč?“

„Chcem vědět, jestli jí máš zrzavou, ...“

Protočila jsem oči. To snad není možné.

„Tak bude to?“

Rákoska švihla vzduchem.

Teoreticky by to šlo, přemýšlela jsem. Mám punčošky, … Jako odpověď mi přišel studený závan větru, který se mi stočil pod sukni. Mokré kalhotky byly pekelně ledové. Bleskově jsem je stáhla a ještě rychleji ukázala to, co chtěli.

„To není fér,...“ zafňukal menší čertík. Myslel tím dokonalou práci depilačního krému.

„Naval čokoládu, to bylo místo básničky,“ odvážila jsem se být drzá.

Chňapla jsem po ní, otočila se na podpatku a pelášila domů. Měla jsem to už jen kousek za rohem.

„Utíká nám,“ divil se menší čertík.

Ohlédla jsem se. Běželi za mnou.

Mé modlitby byly vyslyšeny – před vrátky stál Alan a odhazoval sníh. Rychle jsem se schovala za něj. Čerti zpomalili a už se jen šourali. V naivní důvěře, že mě Alan bude chránit jsem vykoukla, udělala na ně dlouhý nos , otočila se  a načechrala sukýnky, až bylo občas vidět všechno. To jsem ale nepočítala s Alanovo humorem. Jedním hmatem mě ohnul přes popelnici a se suchým-“Pánové, prosím,...“ mi vyhrnul sukni. Ani okem nemrkl, když zjistil, že nemám kalhotky.

Ani nevím, kolikrát rákoska švihla. Užívali si to oba. Asi je vyprovokoval ten vyplazený jazyk a dlouhý nos. Bála jsem se ječet, abych nepřivolala do okna sousedy a ti neviděli mou pohanu.

Alan jim ještě poděkoval.

Doma ke mně přiběhl malý Bertík.

„Viděla jsi čerty, byli tady a já se nebál“

„No, taky jsem jedny viděla a myslím, že na ně hned tak nezapomenu.“