Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTichá noc
Autor
Tragicus
Kouřil.
Seděl na sudu od piva, s hlavou opřenou o bar, díval se ven na prázdnou zahrádku. Nikdo nepřišel. Mohlo to být proto, že nerozvěsil vánoční ozdoby, nebo že venku bylo hluboko pod nulou. Ale odpověď byla nejspíše mnohem prostší – už měsíc neotevřel. Stoly se stoličkami dohromady svázané zámky od kol stály sevřeny závějemi sněhu, bez pohybu a bez naděje, že se v nejbližších měsících pohnou.
Otočil se. Natáhl ruku se sklenicí, druhou pak do ní natočil pivo. Měl ve skladu ještě necelé dva sudy, když v půlce listopadu přišel sníh, tak už přes měsíc dopíjel zásoby. - A dnes už se pod ním poslední sud povážlivě kýval - byl takřka prázdný.
Z nedalekého kostela se ozvalo pět úderů zvonu.
Vstal. Sítko na presso, zatáhnout za páčku dávkovače. Nasadit sítko do kávovaru, dát pod něj nejmenší hrnek. Start, počkat pět vteřin. Zamíchat, přidat trochu mléka, zamíchat.
Napil se. Kývl hlavou a otevřel oči. S hrnkem se vrátil na svůj sud. Svět však mezitím zmizel v bílé noci.
Dopil. Opláchl hrnek a sklenici od piva. Oblékl se, zkusil zadní východ - zamčeno - a vrátil se zpět. Zhasl, vyšel ven a zamkl.
Z nedalekého kostela se ozval jeden úder zvonu.
Vyšel - ale najednou sebou trhl a zastavil se. Zavřel oči, sevřel pěsti a zhluboka se nadechl. Chvíli stál s vypjatou hrudí, pak pomalu, ztěžka, vydechl, svěsil hlavu a opět vykročil - mírně v úhlu k předchozímu směru.
Chodník byl pokryt netknutou bílou vrstvou čerstvého sněhu - pod ozdobenými stromy bylo pusto, v oranžovém světle lamp se jen tu a tam mihla bílá vločka.
Na chvíli se zastavil u bankomatu, bez pohybu hleděl na blikající obrazovku. Pokrčil rameny, vybral peníze a pokračoval v cestě.
Vysoká, úzká bytovka působí ponuře, ani vánoční ozdoby ve většině oken na tom nic nemohou změnit. Tmavá věž s pomalovanou stěnou u zvonků, železné dveře s oprýskaným lakem a zaprášená, nízká okna do sklepů ve výši kolen.
Vešel dovnitř. Nevšímaje si propáleného linolea ani zatuchlého vzduchu smíšeného s cigaretovým kouřem rovnou vstoupil do drátěného výtahu a zmáčkl "8". Stoupal vzhůru a pozoroval jednotlivé kapitoly věže v mdlém, žlutém světle žárovky, počítal páry bot, četl značky kol a nasprejované nápisy na zdi.
Nahoře vzal zpod rohožky klíč, odemkl a vstoupil do bytu.
V ústrety mu vyšla žena, ale nepromluvila - věděla, že to nemá rád. Kývl hlavou a podíval se na hodiny na stěně, 17:50. Polosvlečený kabát si opět navlékl a vyšel na balkon. Žena jej následovala. Nabídl jí cigaretu, připálil jí a pak si zapálil sám.
Bylo ticho, velmi sporadicky projíždějící auta po nedaleké hlavní silnici jej jen umocňovala. Město bylo ztichlé, ale rozhodně ne mrtvé, život se jen přesunul dovnitř – za okny se míhaly siluety, blikal modrý přísvit obrazovek.
Zahodili nedopalek a vešli dovnitř, svlékl se, ona mezitím nanosila na stůl. Usedli. Kývl v odpověď na její úsměv.
Houbová polévka. Jedli pomalu, mlčky. Když jeho lžíce dosedla s tichým cinknutím na holý porcelán, žena přestala jíst. Odnesla oba talíře – svůj ještě dost plný – a podala další.
Rozkrojil obalené maso nožem – filé, kývl hlavou a usmál se, odpověděla mu stejně a pustila se do jídla.
Z ruky jí vypadne vidlička a zvonivě udeří do talíře, barvy v pokoji na chvíli zjasní, pak se opět rozhostí ticho. Pomalu zvedne hlavu, ale nepodívá se na ni, hlavu má trochu natočenou, jako by naslouchal, jestli výkřik porcelánu nespustil lavinu. Ona strne, dlaň položenou na vidličce.
Ne, sníh zůstal nehybný.
Po chvíli se opět ozvalo zazvonění kovu o porcelán, dvě v krátkém sledu po sobě, ale tentokrát již jen velmi lehce. Otřel si ústa ubrouskem a pozoroval ji, jak jí, pak se ozvala její dvě cinknutí.
Seděli. Přestože jako by lhostejně těkal očima po místnosti, zdálo se, že jeho pohled sklouzává ke dveřím do obývacího pokoje, letmo osvětleného žárovkami vánočního stromku. Když se odtamtud ozval zvonek, v jeho očích se dal na chvíli tušit jas.
Počkal, až se zvedne, a vykročil za ní.
Usedli ke stromku, podala mu zpod něj balíček o váze a velikosti kolínské. On pod něj také natáhl ruku, symbolicky – dárek o velikosti parfému již držel, když usedali. Otevřel jmenovku a chvíli jako by luštil vlastnoruční nápis „Magdaléna“ – oddaloval jej a přibližoval k očím, nakonec pokýval hlavou a s úsměvem předal krabičku jmenované. Zašustil papír a nad dvojici se vznesl smíšený opar nasládlých vůní, na krátko přebíjející pach smažené ryby a všudypřítomného kouře z cigaret.
Usedli na pohovku, vzal ovladač od televize a chvíli bezmyšlenkovitě přepínal programy. Když se z reproduktorů ozvalo podivně mechanické trylkování květiny, nechal jej hrát.
„Zavaž mi střevíček,“ řekla televize.
Bez pohnutí sledovali míhající se výjevy a poslouchali překotnou změť zvuků, bez pohybu ponechali i změnu obrazu z černobílého na barevný.
Když obě ručičky na hodinách ukazovaly vzhůru, zalomil kolena do pravého úhlu a pomalu vstal. Vešel do ložnice, svlékl se a ulehl do postele. Po chvíli přišla žena již v noční košili, zhasla a tiše se položila vedle něho.
Leželi beze slova. Ručičky se rozešly skoro o třicet stupňů, když se žena pohnula, mírně se k němu natočila a natáhla k němu ruku. V polovině pohybu se však zarazila, tři nádechy – a stáhla paži zpět.
Zavřel oči. Chvíli jej pozorovala, pak se otočila na druhý bok a zanedlouho usnula.
Když o šest hodin později ručičky rozetnuly kruh hodin vedví, vstal.
Potichu se oblékl.
Na noční stolek jí položí klíč a pětitisícovou bankovku.
„To je moc,“ řekne žena.
„Veselé Vánoce,“ chce odpovědět, ale hlas jej zradí po dlouhém mlčení, tak jen pokrčí rameny a odchází pryč.
„Tak zase za rok?“ rychle za ním zavolá.
Otočí se ve dveřích, bokem k posteli chvíli stojí, jako by přemýšlel.
„Ano,“ řekne.
„Ano,“ zopakuje a potichu za sebou zavře.
Vyjde z bytovky a pokračuje v cestě, jako by se jen na chvíli zastavil, po půl kilometru vyšplhá do kopce, posledních asi dvě stě metrů jde v naprosté tmě.
Odemkne a vejde do domu, aniž by rozsvěcel nebo se vysvlékl, vyjde na terasu.
Zapálí si.
Pod ním leží město, na které se snáší sníh. Oranžová světla lamp rozmytá ve vločkách. Ticho věží z těžítka.
36 názorů
Mně to teda nepřipadá moc zajímavé ani námětem...tady si v tom asi nějak libujete, jako že je někdo osamělej a chová se divně...já už tady četla asi patnáct povídek s podobným námětem a všechny byly stejně nudný...
střídání časů mě neruší, naopak, opravdu vidím prostřihy, docla jasné probliky vzpomínek, které se zdají jakoby současné, jako by jediným zaznamenaným vjemem přítomnosti bylo cinknutí vidličky...
vlastně mě ani tahle situace neděsí, všichni jsme osamělí, někdo ve dvou, někdo v davu a někdo sám...*
Metafora je to jasně. O tom žádná. Já jen psal, že její expresívnost je na mě už moc. A nejen. Byť vnímám její vnější podobnost s číslovanými patry, tak vnitřní podobnost, tedy obsah metafory, je méně hodnotný a plastický, než jak se tváří. Podle mě by metafora měla sloužit k lepšímu uchopení nějakého fenomenu (pojmu), tady je pro mě jen něčím, co se mi autor snaží natlačit, abych sdílel jeho imaginaci.
(Uznávám, že takhle navečer už nejsem schopnej se vymáčknout nějak kultivovaně...)
Dobře se mi to četlo. Má to všechno, co odpovídá vytyčenému rozsahu i smutné rozuzlení.
Opravdu dobře se mi to četlo.
Střídání časů vnímám pozitivně, jen expresivnost výraziva zdála se mi někdy na hraně a "kapitoly věže" za hranou. Ale jinak ano.
Asi na tom povídka nestojí, ale není to tak obtížné si představit. Pokud ti vede z nástavce na sudu jen hadička k výčepu, který je dál, máš na něm 99 % volného místa a dost volnosti a není to ani tak nepohodlné. Jinak díky za kritiku.
Líbí se mi ten minimalistický styl po sobě jdoucích obrazů. Jen na začátku jsem si nějak nedovedl představit, jak někdo sedí na sudu, který je napojený na výčep.
Beru zpět to s tím přechodníkem, přechodník minulý od nedokonavých sloves už přeci jen tolik nefrčí...
Illuzionista
25. 10. 2012Střídaní časů jsou podle mě na místě. Smutné a krásné :) *