.fragment 2.

V hotelu bydlí podivný Němec. Je vyzáblý, nosí lehké bílé košile a červené kalhoty. Patří mezi turisty, kteří si po příjezdu do města pořídí oblečení z místních obchodů, aby splynuli s prostředím. Beisser měl pravdu: čím více se člověk snaží být, čím není, tím více zůstává stejný. Dokonce mi přijde, že Němec se teď od domorodých obyvatel ještě více odlišuje. Oblečení ho identifikuje jako turistu: místo aby se o krok přiblížil, je o několik dál.

Němec má podivně souměrně sestříhanou hlavu, kterou pokyvuje do všech stran. Jako by ji měl k tělu připevněnu pružinou. Nepříjemně křiklavý hlas naráží  do uší, gesty znásilňuje poklidnou atmosféru terasy. Nejraději bych ho vykázal do jeho pokoje.

Nájemníkem místnosti naproti recepci je mlčenlivý šedovlasý muž. Nedává na sobě nic znát. Probouzí zvědavost. Dozvědět se o něm víc by znamenalo projevit se. Držel by mě pak v sobě. To nechci: můj odchod by se tím mohl protáhnout. Už tak jsem zjistil, že k recepčnímu cítím sympatie. Myslel jsem, že podobné vztahování k lidem se již zcela vytratilo: jaké zklamání!

Odcházel jsem na procházku a recepční mě požádal, abych mu sepsal účet pro hosty restaurace: Němce, dva muže a ženu sedící s ním u stolu. Neumí psát. Nadiktoval mi objednané jídlo a nápoje. Napadlo mě, že mohu nechat okrást Němce či snížit tržbu majiteli hotelu. Ani jedna varianta mi neimponovala. Vyhledal jsem ceny v menu, zapsal je pod sebe na papír a sečetl. Součet jsem dvakrát zkontroloval a účet předal recepčnímu, který jej ihned odnesl hostům.

Na procházce po ghátech jsem zjistil, že pokud Indům nepohlédnu do tváře, snížím tak možnost, že mě osloví. Ti, co na mě přece jen promluví ignoruji nebo tiše odmítnu. Za několik dní si na mě zvyknou: cizinec existující sám pro sebe, jedinec bez zájmu. Pokud se rozhlížím, jako bych to tu teprve poznával, nabízí mi své služby. "Hello! Boat?" nebo "Where are you going?"

"Oh no," řekl chlapec, kterému jsem pohlédl do očí. "Ten rupies", křikl na mě, když jsem ho minul a začal se smát. Jako by za pohyb po ghátech vybíral peníze.

V žádném jiném městě není smrt a život tak blízko sebe. Sedím na špinavých schodech. Přede mnou pálí na hranicích mrtvé, o kousek dál hrají kluci gulidandu, dětskou obdobu kriketu.

Téměř hodinu jsem pozoroval kremační rituál. Asi osm mužů obcházelo hranici s mrtvým a něco předříkávalo. Poté jeden z nich suchou trávou hranici zapálil. Tělo se postupně spalovalo. Když část shořela, mladík bambusovou tyčí oddělal vrchní klády a tělo s ohořelýma rukama otočil obličejem do žáru. Na schodech okolo seděli muži ve dvou  řadách jak v divadle a s potemnělými výrazy přihlíželi. Z hranice stoupal hnědošedý dým.

Hodně turistů chodí s červenou tečkou uprostřed čela. Na to se nedá nic říct.

Večer jsem si sedl pod zářivku obsypanou hmyzem. Z menu jsem vybral zázvorový čaj s medem. Po chvíli byl hmyz natolik obtěžující, že jsem se zvedl a šel si sednout na balkon. Kousek ode mne usedl asi 45letý muž. Registroval jsem ho jen periferně. Když jsem potřetí kýchl a zakašlal, řekl: "God bless you, twice." Otočil jsem se k němu. "Once it comes, it never stops."

"I know," řekl jsem. Chtěl jsem se ho na něco  zeptat, ale nemohl jsem. Vstal jsem a odešel do pokoje.

Zítra se pokusím zjistit, kolik by stálo dřevo na spálení osmdesátikilového těla.

Nemám žádné závazky. S K. jsem se rozešel před dvěma měsíci. Je zcela nepravděpodobné, že bych si něco začal s indickou ženou. Nabízí se jedině turistky. Indii si však jako turistickou destinaci vybírají samé beztvaré ženy bez sexappealu. Navíc: opačné pohlaví mi už nemá co nabídnout.

Jediný závazek, který cítím, mám k rodičům. Když jsem se loučil s otcem, podali jsme si na schodech ruce. Uvolnil jsem stisk, ruka otce dál svírala mou. Když vyklouzla, měl jsem pocit, jako bych už v domě nebyl. Seběhl jsem schody a vyběhl ven.

Chtěl jsem mu říct, že se nevrátím. Nedokázal jsem to.