,,NAŠE NOVÉ DÍTĚ"

Měli jsme kliku. Přeci jen na nás v jednom kojeneckém ústavu čekal úžasný chlapeček, který mohl být ,,náš". Pravda, nejdříve nám ze sociálky nabízeli pětiletou romskou holčičku. Nevěřili byste, jak je těžké odmítat. Po konzultacích s odborníky nám bylo doporučeno, ať si k našemu nestandartnímu desetiletému synovi vezmeme pouze dítě bezproblémové. Prostě takové, aby se co nejméně odlišovalo, když už nás zviditelňuje dostatečně náš syn. Prošli jsme celým procesem od žádosti o náhradní rodinou péči až k tomuto momentu.

Naše první jízda za ním byla plná velkého očekávání. Příjemná nervozita a chvění okolo žaludku dodávaly zvláštní atmosféru i našim hovorům v autě. Měli jsme jen fotografii a pár informací. V kojeneckém ústavu nás už očekávali. Za prosklenými dveřmi se po našem zazvonění utvořil  hlouček malinkých dětí, které na nás dychtivě koukaly, povykovaly a vztahovaly ruce.

Byli jsme s manželem zvědaví, zda ,,našeho" chlapečka poznáme podle fotografie. V tom jsem ho spatřila. Stál opodál, ani se na nás nedíval, jen pokradmu si nás prohlížel. Asi ho ani nenapadlo, že zrovna on by mohl být ,,ten, co vyhrál konkurs. "Byl krásný, ještě hezčí než na fotografii. Blonďaté vlásky s kudrlinkami, velké oči se smutným a ustrašeným výrazem.

Sestřička nám ho začala připravovat na procházku. Jeho pláč, ve chvíli, kdy ho ,,vyšoupla" směrem k nám, vyvolal ve mně pocit lítosti nad tím bezbraným tvorečkem. Ve svých dvou letech asi vůbec netušil, co se okolo něj děje. A že možná právě zažívá jeden z nejdůležitějších mezníků svého života, to ho nechávalo v klidu.
Ale ulevilo se mi, když se za chvíli uklidnil a začal na nás být přeci jen nepatrně zvědavý. Asi dvouhodinová procházka utekla jak voda. Vrátili jsme ho zpátky a těšili se na další návštěvu za pár dní.

Po cestě domů jsme si v autě s manželem vyprávěli své dojmy. Těžko se nám o tom mluvilo. Možná jsme se báli, abychom nezakřikli to štěstí, které pro nás bylo připraveno.