Zajícův rok

           Zajícův rok je další zdařilá novela, kterou se může pochlubit Arto Paasilinna, nejúspěšnější současný finský spisovatel.  Próza je členěna do 24 kapitol, z nichž každá by mohla existovat samostatně, jako povídka. Pokud jde o závažnost knížky, tvoří spíše protipól dílům, jakými jsou Nesmrtelnost Milana Kundery nebo Mistr a Markétka Michaila Bulgakova. Ale přesto - a možná právě proto - takových knih není nikdy dost. Čte se jedním dechem, s úsměvem na rtech a s pocitem nepopsatelné pohody. Opět boduje typický originální humor autora a čtenář získává nadhled nad příběhem čteným - i svým vlastním.

            Všechno začíná automobilovou nehodou, při které dojde ke zranění zajíce. Posádku auta tvoří dva lidé, cit.:

"Byli to redaktor a fotograf na služební cestě, dvě nešťastné, poněkud cynické bytosti. Blížili se střednímu věku a očekávání nezralého mládí se ne zcela, ba ani zdaleka nenaplnila. Oba byli ženáči, podvedení a zklamaní, oba měli zaděláno na žaludeční vředy a k jejich každodennímu životu patřily i četné další svízele".

            Redaktor Vatanen se vydá do lesa hledat zraněného zajíce, zatímco fotograf čeká, pak volá a nakonec odjede. Vatanen zajíčka najde, ošetří a už se ti dva od sebe neodloučí. Znechucen prázdnotou, hloupostí a jednotvárností práce pro bulvární časopis a životem v hlavním městě vůbec, rozhodne se Vatanen začít znovu. Bude v krásné přírodě, pracovat rukama, dělat užitečnou práci, která za ním bude vidět a bude žít pohromadě se zachráněným zajícem.

            A pak už čtenář bez dechu sleduje boj s lesním požárem, třese se o zajíce i Vatanena, když uváznou v močále nebo když je dokonce navštíví medvěd. Stejná, ne-li horší protivenství nastanou, když se v kraji odehrává vojenské cvičení vojáků prezenční služby nebo když přiletí vrtulníkem "papaláši" odstřelit medvěda.   

            Nelze neocenit vytrvalost a houževnatost, s jakou Vatanen usiluje o to, co pokládá za správné, co slíbil, co je třeba udělat. Až dojemná je jeho věrnost zvířátku, které je na něm závislé. V tom opět poznáváme autora, jeho všudypřítomnou laskavost a postoje jen zdánlivě nevážné a odlehčené .  

           Děj knihy zavede hrdinu až za hranice Finska a v důsledku toho i do vězení. Myslíte, že ho to odloučilo od zajíce? Tak poslyšte úryvek:

"Vatanen uspěl, až když napsal prezidentu republiky; dopis, přilepený na dno jídelní misky, propašoval za zdi vězení do závodu, kde se galvanovalo vězeňské nádobí, a dělník, který dopis našel, jej spolkl, večer ve své garsonce vykadil, usušil a vyžehlil, vložil do čisté obálky a o půlnoci za měsíčního svitu vhodil do schránky u prezidentského paláce, odkud byl dopis následujícího rána přesně v šest hodin s ostatní poštou doručen do prezidentské kanceláře.

 Od otevření dopisu do chvíle, kdy byl zajíc v proutěném koši přinesen do Vatanenovy cely, uplynula přesně hodina a deset minut. Když se Vatanena ptali, jak to zařídil, odpověděl, že o tom nechce mluvit, neboť se jedná o velice důvěrnou záležitost".

          Zdá se, že tímto happy-endem by mohl celý příběh končit. Ale správná novela se má dramaticky stupňovat až do překvapivého dějového zvratu  a do závěrečné pointy. A věřte mi, že Zajícův rok vás o tuto závěrečnou pointu nepřipraví.