VEDLEJŠÁK

Pracuji v sociálních službách. Již dlouho. Někdy začínám mít pocit, že už moc dlouho. Ale syndrom vyhoření si zatím nepřipouštím. Tu a tam narazím při soukromých hovorech s kolegyněmi na toto téma. Vždy se tomu srdečně zasmějeme a utvrdíme se v tom, že opravdu vyhořelé jsme. Ale jen na oko. Problém není v tom, že by nám dělalo potíž jakkoliv vykonávat přímou péči s klienty, ale spíš ta práce okolo je trochu zatěžující. Já tomu říkám ,,papírování", i když je to už vše na počítači.

Podle standardů kvality služeb v sociálním zařízení máme brát klienty jako sobě rovné a tak se k nim chovat, neurážet a ctít jejich důstojnost a podobně. Také máme mnoho směrnic a prováděcích předpisů....O každém klientovi si vedeme pečlivé záznamy. Vím, že jsou situace, kdy je to potřeba. Ale na druhou stranu, copak si někdo vede takové záznamy i o mě? Že by se to přeci jen v něčem lišilo?  Přijde mi to pak někdy směšné, že si vlastně tak trochu spíš hrajeme na to, že je bereme jako sobě rovné. Ale ve skutečnosti je to trochu nereálné. Myslím si, že by nebylo od věci raději připustit, otevřeně a bez pokrytectví, že prostě jsou jiní. Tím jim přece neubereme nic na jejich důstojnosti. Důležité je, jak se k nim chováme v reálu.

A nemluvím teď jen o autistech. Ti jsou opravdu takoví mimozemšťané a je to kapitola sama pro sebe. Ale o těch jsem už napsala dost. Pracuji však i na chráněném bydlení, kde bydlí pět klientů s lehčím stupňem mentálního postižení. Přes den chodí do zaměstnání a odpoledne se vrací do bytu, kde pospolu bydlí. Potřebují podporu a pomoc s chodem domácnosti. O víkendech se o sebe dokáží postarat sami, když jim vše předpřipravím.

Včera jsem přišla na odpolední službu. Eva a Richard se pohádali. Křičeli na sebe tak, že to bylo slyšet až o patro níž.  O slovníku bych raději pomlčela. Některá slova jsem snad ani neznala. Aspoň jsem se nemusela červenat. Co bylo přesně příčinou sporu, to mi v podstatě zůstalo utajeno. Byla jsem ráda, že náporu Richardovy zuřivosti tentokrát odolalo veškeré vybavení bytu v nerozbitém stavu. Ale pravdou je, že když si vyndal z šuplíku nůž a začal si krájet jablko, přeci jen jsem ho obcházela v bezpečné vzdálenosti. Po nějaké době se zklidnil a začal se mnou komunikovat.  Ulevilo se mi. V tu chvíli mi ho začalo být zároveň i líto. Věděl, že jeho chování asi nebylo vůči Evě zrovna ukázkové. A chtěl se jí omlouvat. Jenže taková situace nebyla první, ani poslední, takže Eva o tu omluvu nestála. Aspoň ne v dané chvíli.  Odmítnutí omluvy však u Richarda může znova vyvolat zkratové jednání. A je to dokola.  I proto tam jsem. Pak se do těch jejich problémů s emocemi tak ponořím, že si někdy uvědomuji, jak jsem v tom, i když nechci. Zpětně si někdy přiznám, ale jen sama pro sebe, že mě takové situace občas vracejí do mého dětství. Třeba ta s omluvou a jejím momentálním nepřijetím. Richard byl i u večeře velmi nervózní a nešťastný, stále mapoval náladu Evy a bylo na něm moc vidět, jak by si přál, aby se to okamžitě vrátilo do zajetých kolejí. Tenhle pocit moc dobře znám. Když jsem ,coby dítě,  provedla něco nekalého a čekala jsem na odpuštění. To jsou velmi stresující vzpomínky.

Tito ,,mí" klienti neumějí zpracovávat emoce s takovou sebekontrolou, jako my ,, normální." I to je jeden z důvodů, proč bydlí na chráněném bytě, v určité komunitě. Je velmi málo reálné, že by mohli někdy v budoucnu bydlet ve svém vlastním bytě bez potřebné pomoci. Někdy jsou ty hranice mezi jejich a našim světem hodně rozdílné a někdy se zase ty rozdíly hodně stírají.