Bohumil

Bohumil

Stanislav Strmiska

I.

„Už to pomalu žloutne,“ poznamenal jen tak pro sebe na adresu okolní trávy, když ráno vycházel z domu. Zapálil si ubalenou cigaretu a vydal se na nádraží. Dokouřil a začal si pískat jakousi melodii, kterou někde slyšel a nezbavil se jí pak celý den.

Bohumil jezdil motorákem, kterému říkali Hurvajs. Jezdil z našeho nádraží do města. Ono to vlastně ani nebylo pořádné nádraží. Jsou to spíš dvě koleje a výhybka na konci trati. Není tam ani perón a ani záchody rozdělené na pánské a dámské. Jenom jeden na klíček, který má u sebe výpravčí, prodavač jízdenek a signalista v jedné osobě – pan Vaňousek.

Jak se pomalu o slovo hlásil podzim, vyrážel Bohumil na štreku ještě za tmy. Do města a zpátky jel pak ještě několikrát denně. Při první jízdě vezl lidi do práce. Většinou poklimbávali. Zpátky pak vyrážel téměř prázdný. Jen slečna Hoferková jezdila v každý pracovní den z města, byla totiž učitelkou zdejší malotřídky.

Druhé kolo bylo daleko živější. Odrostlejší školáci jeli do města do školy. Od té doby, co zastavil uprostřed polí a vykázal ty největší grázly z vlaku a oni pak museli do školy pěšky, je vcelku klid. I když, jsou to přeci jenom ještě děti... Bohumil nebyl jiný. Vlastně byl. Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří se cestou prali a dělali kravál, stál Bohumil vždy u okna. Když nebyla zima, otevřel jej, vyklonil se ven a sledoval, jak mašinka Kafemlejnek zápasí s každým kopečkem a spokojeně odfukuje, když se jede po rovině nebo z kopce. Nejednou mu vletěla saze přímo do oka.

Zpátky se vrací skoro prázdný. Když potom jede kolem oběda, neveze do města většinou nikoho a zpátky jenom babky, co se vrací od doktorů. Celou cestu vydrží klábosit o neduzích a nemocech. 

Odpoledne veze slečnu učitelku do města a zpátky dělníky a zaměstnance z města. No a večer už pak jezdí málokdo. Nejraději má, když třeba v létě nejede nikdo. To je ještě světlo a tak otevře všechna okna, jede snad krokem a vychutnává si atmosféru, kterou mívají jenom letní večery uprostřed polí. Někdy si i zastaví nebo nechá Hurvajse pomalu jet a jde vedle něj trávou. Pravda, nesmí se to, ale co. A zima, tak ta je zase jiná. To má Bohumil raději, když s ním večerním spojem jedou nějací lidé, je živo a teplo, až se rosí okna.

Někdy má ale volno a to pak místo něj jezdí pan Skřivánek. Bydlí ve městě a musí si pro motorák ráno přijet. A tak, když se mění šichty, vezme si Bohumil sebou kolo, a když nikdo nejede zpátky, nechá Hurvajse ve městě a jede domů zkratkou přes pole.

II.

„Tak jsem si říkala, že než pojedete, Bohumile, zpátky, mohli bychom si třeba zajít do nádražní restaurace na kávu nebo na sodovku.“

„To bychom mohli, jestli se vám chce. Chtěl jsem sice naleštit madla, ale Vám neodmítnu, slečno učitelko.“

A tak spolu seděli v nádražní restauraci „U okřídleného kola.“. Ona u kávy a on u sodovky. A přestože se k tomuto kroku odhodlávala opravdu dlouho a několikrát si podrobně připravovala řeč, ve které mu chtěla naznačit, že už jsou oba ve věku, kdy by se měli poohlédnout po někom, s kým by trávili společně život a založili rodinu, nakonec celou dobu jen tiše seděla a naslouchala Bohumilovu vyprávění.

„Jen si to představte, ono se řekne: furt stejná trať, ale já vidím, že je každý den jiná. Ještě minulý týden bylo všechno listí zelené a teď už, jakoby… no prostě je žluté. A pak v zimě, když je trať zafoukaná sněhem, že nejsou ani vidět koleje. To potom myslíte, že jedete tím sněhem jen tak. Skoro to vypadá, že si můžete zatočit, kam jen budete chtít. Ale nemůžete.“

„A pročpak?“

„No, protože jsou tam ty koleje, v tom sněhu. Ale úplně nejradši mám, když odkvétají třešně. To je vám taková nádhera. A zvlášť tam dole před tunelem, jak jsou vysázené kolem trati. Když takhle ty stromy odkvétají a ty lístky z nich letí ve vánku přes koleje, vypadá to, jakoby sněžilo, ale nesněží. Ale já Vás asi zdržuju, že jo? Tak já zaplatím a půjdu přeleštit ty madla, abych to stihl, než pojedeme.“

Tak mu to dnes neřekla. Možná příště. A snad je i dobře, že mu to neřekla. Dověděla by se, že Bohumil miluje jinou.

III.

„A že někdy nezajdete, Bohumile.“

„Ále, pane faráři, když já pořád nemám čas. To víte, jezdit se musí i v neděli.“

„A vy jezdíte úplně každou neděli?“

„Nejezdím, ale já na toho vašeho Boha moc nevěřím. Já mám takového svého, víte?“

„Opravdu? A jak vypadá?“

„Nijak. Nijak nevypadá. Já ho mám tady někde uvnitř a tomu se zodpovídám. Prostě, co dělám a tak, to všecko musí být tak, abych obstál před tím svým Bohem. Ten je pro mě svatý. Já vím, je to asi rouhání, ale já to tak mám.“

„Nicméně se někdy zastavte, až půjdete kolem. Jen tak na slovíčko.“

„Tak dobře, až někdy půjdu kolem, zastavím se.“

IV.

Vždycky se mu moc líbila. A líbila se mu i potom, co si ji vzal Franěk. Hned věděl, že to nebude dobré. Franěk byl sice bohatý, ale kudy chodil, tudy jenom hromy a blesky pouštěl. V hospodě byl častěji než doma. Prostě to pro ni nebyl dobrý chlap. Když pak jednou spadl z vozu, jak jel s koňma z hospody a srazil si vaz, zažil Bohumil hodně zvláštní pocit. Na jednu stranu byl rád, hlavně kvůli ní. Na druhou stranu se úplně zhrozil, když si uvědomil, že je rád tomu, že Franěk umřel. Byl to přeci jen proboha člověk…

V.

„Sundáváš mě tu jak nějakou starou babku,“ komentoval Ludvík situaci, při níž ho Bohumil sundával ze schůdků Hurvajse.

„Co naděláme, nikdo z nás nemládne.“

„A to je, hochu, škoda. Co já bych za to dal, být zase mladý a prohánět děvčata.“

„Nejste vy náhodou kostelník?“ optal se Bohumil.

„Jo,“ odpověděl Ludvík.

„A to jako můžete prohánět děvčata?“

„Já? Nemůžu, hochu. Ale ne proto, že dělám kostelníka.“

„A proč?“

„Protože jsem starý dědek. Ale kdybych byl mladší, tak to bych…,“ Ludvík nedopověděl co by a dlouze se zamyslel, mezitím Bohumil zajistil kola motoráku klíny, aby neujel.

„…to bych nebyl kostelníkem,“ dopověděl Ludvík větu po nějaké době.

„A teď, když ty to tu tak jako odstavíš, co musíš ještě dělat?“

„Teď ještě musím dotáhnout brzdu a pak vypsat papíry.“

„A potom bys třeba nezašel ke mně? Mám doma patnáct roků starou meruňku. Ta ti ten krk úplně hladí.“

Seděli nad tou meruňkovicí dlouho do noci. Ludvík vyprávěl o nebožce, která mu zemřela při porodu a ani děcko doktoři nemohli už zachránit. Chtěl se tehdy oběsit, ale neudělal to. A je tomu rád. Teď, když už je starý dědek a bolí ho kolena a když se mění tlak, tak nemůže pořádně bez hole ani chodit, je rád, že ten život mohl prožít, i když to vždycky nebyla pohádka.

„Když mi umřeli,“ mluvil o obou, „bylo to zlé. Nechodil jsem ani do kostela. Ale časem se to jaksi srovnalo a vidíš, teď dělám kostelníka.“

„Já už budu muset jít, ráno zase jedu.“

„Půjč si kolo. Je opřené o pumpu. Však mi ho vrátíš.“

VI.

„Dobrý den, paní Fraňková. Můžu pro vás něco udělat?“

„Právě za váma jdu, jestli byste mi nevzal dopis do města. On si tam pro něj někdo přijde.“

„To víte, že jo. Pro vás cokoliv.“

Přišel si tam pro něj takový vyzáblý chlapík s kulatýma brýlkama a ulízanou patkou. Slušně pozdravil a optal se, jestli náhodou pro něj nemá dopis od paní vdovy Fraňkové. Bohumil si ho nejdřív měřil pohledem, protože mu připadal povědomý. A pak si vzpomněl. To je přeci ten advokát, co vyřizoval pozůstalost po Fraňkovi. No jo, tak ono to ještě asi není uzavřené.

„Dobrý den pane. Jistě, tady je ten dopis.“

„Děkuji. Jen bych se chtěl zeptat, kdybych chtěl poslat zpátky odpověď, bylo by možné, kdybych to zase tak nějak přes vás?“

„Ale jistě, klidně přijďte, já to vezmu.“

VII.

„Dobrý den, pane Bohumile.“

„Á, dobrý den, slečno učitelko, jak se vám dnes vstávalo?“

„To víte, není to ono, když člověk vstává takto do tmy. Já mám radši, když se vstává v létě do světla.“

„Tak to já mám taky radši.“

„Tady jsem vám upekla bábovku, když tak celý den jezdíte…  Jsem si říkala, jestli vůbec máte čas na svačinu. Tak abyste když tak mohl něco málo…“

„To jste hodná, ale to jste vůbec nemusela, já mám čas vždycky, než to otočím.“

„Aha. To já jsem nevěděla, ale to nevadí, ta bábovka je pro vás.“

„Děkuju moc. A jaké máte ráda zvíře?“

„Zvíře? No třeba koně.“

„Tak já vám ho na revanš vyřežu ze dřeva.“

VIII.

Vánoce moc rád neměl. Možná proto, že neměl nikoho, s kým by je slavil. Když pak vyšla vánoční šichta na Skřivánka, nabídl mu, že to vezme za něj, ať si užije doma svátky s dětma. Navíc se o svátcích stejně jelo jenom dvakrát denně.

Možná za to mohl starý Ludvík, možná si vzpomněl na pana faráře a na slib, který dal a tak se zastavil na půlnoční mši.  A ono to opravdu mělo svoje kouzlo. Vzpomněl si na dětství, když ještě do kostela chodil s babičkou a na Betlém s černouškem, který se poklonil za korunu. A měl radost, když pak stál před kostelem a všichni, co šli kolem, mu přišli popřát hezké svátky a šťastné a veselé. A ani se nezlobil, když chytil jednu sněhovou kouli, jak se mládež před kostelem rozdivočila. Cítil ten chlad za límcem a čekal, až se sníh, který nešel vydolovat, rozpustí a první čůrek ledové vody mu poteče po zádech. A pak když tekl, vzpomněl si, kolikrát to zažil, když jako kluci pořádali sněžné bitvy. A bylo mu hezky.

Když se skoro všichni rozešli a on zůstal před kostelem skoro sám, jakoby ho něco táhlo dovnitř a tak se do kostela vrátil. Nějakou dobu tam jen tak stál a díval se, jak Ludvík postupně zhasíná svíčky. Na ty, co na ně nedosáhl, měl takový jakoby zvonek na násadě, jímž je v pohodě uhasil. A ty ostatní zhasínal tak, že si naslinil prsty a oheň zmáčkl.

„Zajdeme na vánoční meruňku?“ optal se Bohumila, když si ho konečně všiml.

„Až bude teplo, ukážu ti, Bohumile, nejhezčí místo, co znám.“

„Tak platí.“

IX.

„Nemáte pro mě psaní?“

„Musím vás Zklamat, paní Fraňková, dnes zase nic.“

„Tak děkuju.“

Takto to šlo několik dnů za sebou. Když pak konečně přinesl advokát psaní a poprosil Bohumila, jestli by jej nevzal paní Fraňkové, nečekala na nádraží ona. A tak ho Bohumil vezl ještě jednou do města a zpátky. Zamkl motorák a zajistil ho klínem, jak velí předpis, a utíkal jako nějaký kluk do stavení ke Fraňkům. Miloval ji a těšil se, až ji zase uvidí a až jí předá tu zprávu. Jistě na ni čeká.

„Dobrý den, mám pro vás psaní!“

„Jejda, to jste hodný. Co jsem dlužna?“

„Vy? Samozřejmě nic. Leda byste se ode mě chtěla nechat pozvat na zákusek a kávu.“

X.

„Tady, jak je ta lavka, pod tou trnkou, tady si sedneme a uvidíš.“

Poté vytáhl z plátěné tašky láhev meruňkovice a dvě skleničky.

„Tady to musíme pít takto, ne z flašky. To je totiž můj strom. Ten zasadil můj děda, když jsem se narodil. Vždycky jsem si říkal, že taky musím zasadit strom, až se mi narodí syn a jemu jeho syn nebo třeba i dcera, to je jedno. Chtěl jsem, aby měli taky svoje stromy. A vidíš, nemám ani komu ty stromy sadit.“

Nalil z láhve do skleniček.

„A teď, když se napijeme, bude to tu to nejhezčí místo na světě. Budeme teda ještě muset počkat, ale až bude zapadat Slunko, uvidíš, jaká je to nádhera. Mám to tady moc rád a rád tu sedávám, ale když tu sedíme dva, je to ještě lepší, protože spolu můžeme mluvit. Já jsem tu mluvíval vždycky jenom s nebožkou a to jsem se ti někdy tak dojal, že mi to přišlo všecko tak líto, že jsem si kolikrát šel pro provaz na oběšení, že se tady na tom mém stromě oběsím. Ale než jsem se s tím lanem vrátil, vždycky mě to přešlo.“

Upili a Bohumil přemýšlel, co by moudrého řekl. Už už se nadechoval, když Ludvík znova začal:

„Jednou, až bude ta správná chvíle, vykopeme flašu třicetileté. Je zakopaná tady pod tím stromem.“ Na chvíli se odmlčel a než opět začal, dívali se spolu do zapadajícího slunce.

„Tady bych chtěl jednou umřít. Bude to krásná smrt. Budu tady jenom tak sedět a dívat se, jak zapadá Slunko. Bude teplo, ale jak se bude trošku šeřit, občas zavane studený vánek a těsně předtím, než to Slunko zapadne, zavřu oči a už je nikdy neotevřu.“

XI.

Pomalu odkvétají třešně. Bílé okvětní lístky tancují ve vzduchu svůj jarní balet.

XII.

„A co to má jako být? Pejsek?“

„Právě že kůň.“

„Sakra, hochu, tohle přeci nemůže být kůň. Vždyť to vypadá jak zdechlý pes. Podle čeho´s to dělal?“

„Po paměti.“

„Hergot, koně nemůžeš dělat po paměti, když si nepamatuješ, jak vypadá. Doma mám pohlednici s koněm, připomeň mi, ať ti ho dám, až půjdeme. Letos ta trnka snad zarodí. Podívej se nahoru, jak je obsypaná.“

XIII.

Často také vozil korespondenci paní Fraňkové s tím advokátem, nebo co byl zač. Dělal to rád, protože tak měl příležitost setkat se s krásnou vdovou po Fraňkovi. Domluvili se tak, že se zastaví, když bude psaní, aby ona nemusela každý den na nádraží.

XIV.

„Ale já nechci žádný nový motorák. Ten Hurvajs úplně stačí.“

„Ale my musíme modernizovat. Poskytovat cestujícím vyšší komfort.“

„Moji cestující vyšší komfort nepotřebují a na čas jezdíme. Já myslím, že Hurvajs stačí. Opravdu, jen se někdy přijďte podívat.“

„Všichni ostatní se těší na novou mašinu a zrovna vy, na koho nebyla nikdy žádná stížnost, a zasloužil byste nový motorák jako první v řadě, ho nechcete.“

„My už jsme si na sebe za tu dobu zvykli.“

„Uvidíme, ale modernizovat musíme, máme to v plánu a ten musíme splnit aspoň na sto deset procent. Takže počítejte, že tento rok ty motoráky vyměníme. Dostanete stodvaapadesátku, to je moderní mašina, uvidíte, že se vám bude líbit.

XV

„Já už jsem myslela, že jste na mě zapomněl.“

„Nezapomněl, jen se mi to zezačátku nechtělo moc podařit. Ten první kůň vypadal spíš jako nepodařený pes, ale tenhle už je docela dobrý. Aspoň teda myslím.“

„Je nádherný, jenom mi připadá, že má strašně velkou hlavu a kratší nožky.“

„To víte, začínám. Ale každopádně se můžete pyšnit tím, že máte prvního sériového koně.“

XVI

 „Kampak jedete Ludvíku?“

„Jedu do města, Bohumile.“

„A co tam?“

„Včera mi bylo zle, tak jedu k doktorovi.“

„Tak se rychle uzdravte, ať můžeme vykopat tu třicetiletou.“

XVII

Přestože je Bohumil už opravdu velký chlap, vyhrkly mu slzy. Přesto zaťal sekeru do Ludvíkovy trnky. Zpotil se a byla to větší dřina, než čekal, ale porazil ji. Pořád ho viděl, jak vystupoval z motoráku a jeho pohled říkal: „Tak se měj hezky, Bohumile, já už zpátky nepojedu.“ Tehdy si to neuvědomil, ale teď ví, že to Ludvík věděl.

XVIII

„Tak já to vezmu.“

„A co tak najednou?“

„To víte, Ludvík byl můj přítel a často jsme spolu dlouze debatovali o všem možném. Trošku mi připomínal mého otce, i když si ho moc nepamatuju.“

„Váš otec tam zůstal?“

„Jo. Všichni tam zůstali, i matka a sestra.“

„A Vy?“

„Já jsem rozuměl motorům, tak mě poslali na totaleinsatz.“

„To muselo být hrozné.“

„No, na tu bídu jsem se měl ještě relativně dobře, montovali jsme motory do Messerschmittů a tak o nás relativně pečovali, ale ti, co tomu moc nerozuměli, to byli chudáci. Ale už je to pryč.“

XIX

„Podívejte se, ten nový motorák prostě bude a nebudeme se o tom bavit.“

„Tím pádem bych chtěl dát výpověď.“

„Cože?“

„Slyšíte dobře, dávám výpověď. Nechci už jezdit, nebaví mě to.“

„Ale koho tam za tebe dám, soudruhu?“

„Někoho tam dejte, já končím.“

„A co budeš teď dělat?“

„Kostelníka.“

„Prosím?“

„Jo, kostelníka.“

XX

„Copak tu děláte?“

„Teď opravuju osvětlení, ale jinak se starám o kostel a o faru. Potřebujete něco?“

„Hledám pana faráře.“

„Ten tady není, jel do města pro hostie, ale můžu mu něco vyřídit, jestli chcete. Hrajeme dnes večer s panem farářem karty, tak…“

„Ani ne, já přijdu později. Ale děkuju.“

„Tak se mějte hezky, paní Fraňková.“

XXI

„Hledala Vás vdova Fraňková.“

„Já vím, už jsme se potkali.“

„A co chtěla?“

„Bude se vdávat.“

„Vdávat? A koho si bere?“

„Nějakého právníka snad. Prý si dlouho dopisují. Svatbu chce mít tady, ale pak se prý přestěhuje do města.“

„A kdy?“

„Od neděle za šest týdnů. A co vy, Bohumile, jak to tedy máte s tou vaší vírou? Je podivné, že máme kostelníka, který není věřící.“

„Ale já jsem věřící.“

„Věřící? Vždyť při bohoslužbách kouříte venku za kostelem a nemodlíte se.“

„Vy to máte jednoduché, pane faráři, vy jste služebník Boží z povolání. Vy máte přesně napsáno, jak Bohu máte sloužit a stačí to jenom dodržovat. Já jsem služebník Boží, který musí přijít sám, jak mu sloužit nejlépe. Vy se zpovídáte pánu Bohu, já se musím zpovídat především sám sobě a musím se svými hříchy žít, proto se jich vyvaruju. Stará Sedláková, teda nechtěl jsem nikoho jmenovat, ale dejme tomu, že nějaká stará babka hřeší bez zaurdění, protože pak jenom přijde za vámi, vyzpovídá se a hotovo. Čistá duše a jedeme na novo. Kdežto já tomu neuteču. Nemyslíte, že by se hřešilo míň, kdyby se každý musel zodpovídat sám sobě?“

XXII

A tak šel čas. Vdova Fraňková, Bohumilova tajná láska, se vdala a odstěhovala do města. Bohumil chodil pravidelně za Ludvíkem na hrob a tam pokračovaly jejich rozmluvy. Napadlo jej taky udělat pomníček svým rodičům a sestře, ale ne na hřbitově. Udělal ho dole u potoka, tam kde sedával s tatínkem, když byl ještě malý a oni tam chodili na ryby. Šli vždycky brzo ráno a pak přišla maminka i s malou sestřičkou a volaly je na oběd. A i když někdy nic nechytili, pouštěli lodičky, které tatínek vyřezával z klacíků, které Bohumil našel kolem břehu. Bůh ví, kam všechny asi dopluly.

A pak najednou opadalo listí ze stromů a rána byla studená.

XXIII

„Bohumile, v té veliké krabici na faře pod schody, je uložený betlém. Můžete se na něj podívat a přichystat ho, abychom ho měli připravený, za pár dnů už ho budeme stavět.“

„Podívám se na to. A, pane faráři, vyřezal jsem několik nových figurek, tak já je tam přidám.“

„Dobře, tak je přidejte.“

XXIV

Uplynulo několik dnů a Bohumil postavil v kostele betlém. Byl větší než minule a figurek tam bylo skoro jednou tolik. Krajinu udělal členitou. Nejdříve udělal kostru ze dřeva, tu potáhl látkou a na tu pak pokládal mech. Stromky udělal z větviček. A protože rozuměl elektrice, udělal z malých dvanácti voltových žároviček hvězdičky, které zasadil do oblohy nad betlém. A taky do chléva, kde stál Josef nad Marií houpající kolíbku s Ježíškem, dal jednu žárovičku, aby tam neměli tmu.

XXV

„Musím vás, Bohumile, pochválit. Ty nové figurky jsou nádherné, třeba tady ty koně, ten pejsek, páv, slon, to je opravdu pěkné, jen s tím motorákem si nejsem úplně jistý. Vy už jste někdy viděl, že by byl součástí nějakého betlému motorák? Ta zvířata jsou pěkná, ale tím motorákem si nejsem úplně jistý.“

Bohumil vzal motorák neochotně do ruky a chvíli si s ním pohrával, jakoby jej chtěl do betléma vrátit.

„Vyřezával jsem ho na druhý pokus. První se mi nepovedl.“

„A vy si myslíte, Bohumile, že tam ten motorák patří? Betlém je přeci jen svaté místo.“

Bohumil nevěděl, co by na tuto otázku odpověděl a tak mlčel a pohrával si s vyřezaným dřevěným motorákem. Po chvíli se otočil a dal se na odchod.

„To je ten váš motorák?“ zavolal na něj farář.

„Ano, to je ten můj Hurvajs. Je z trnkového dřeva.“

„Tak potom do toho našeho betléma určitě patří.“