TROCHU NUDNÝ PŘÍBĚH

Dlouze jsem přemýšlela, jakým dárkem překvapím svého manžela k jeho padesátinám. Peněz máme málo, takže od samého počátku mého přemýšlení bylo jasné, že ode mne nedostane žádný drahý veledar. Jeho bombastičnost bude muset spočívat v něčem jiném.

Nakonec má snaha byla ověnčena úspěchem a dárek byl na světě. Poskládala jsem 22 textů ze svého písmáku, které se jakýmkoliv způsobem vztahují k našemu synovi a našemu společnému životu. Nechala jsem vše v copy centru svázat do kroužkové vazby, s pevnými deskami. Moje radost z takhle vytvořeného dárku, když byl pak celý pohromadě, neznala mezí. Manžel totiž o mém psaní těchto příběhů neměl ani potuchy. Byla jsem zvědavá, co tomu řekne, až si to přečte.

Nastal den ,,Dé“, při kterém byl můj muž zahrnut různými dary, včetně toho mého. Mé očekávání, že ještě tentýž večer celou ,,brožurku“ přečte jedním dechem a bude při tom říkat ,,jéé to je krásné,“ nebylo naplněno.

Brožura ležela několik dnů na stejném místě a bylo patrné, že je stále netknuta. Raději jsem to přestala sledovat, trochu mě to mrzelo. Asi až po dvou týdnech mi manžel oznámil, že si to už celé přečetl a že se mu to moc líbilo. Jelikož jsem krátce před tím dozvěděla, že jedna mnou popsaná příhoda vyjde v doopravdické knize o příbězích lidí s autismem, manželovo uznání bylo tak veliké, že mě sám začal nabádat, ať se pokusím autorce té knihy předat i texty, které jsem mu věnovala.

Trochu to pohladilo mou ješitnost, to přiznám. Udělalo mi to radost, i když vím, že vše chce svůj čas. Pro mě z toho celého, právě napsaného, vyplývá úplně jiné poučení. Kdo si počká, ten se dočká.

Kdybych se totiž již druhý den začala se smutkem v hlase zajímat o to, proč manžel ještě nezačal číst mé příběhy, nejspíš by k tomu přeci jen získal pak jiný náhled. A pocit z toho, že to má tak trochu povinné, vyvolal by možná i nepatrný odpor. Svým čekáním jsem si sama sobě udělala vlastně radost, protože manžel ode mne dostal dostatečně velký prostor k tomu, aby si se svým dárkem mohl naložit podle svého času a nálady. Prostě někdy se opravdu vyplatí netlačit na pilu.