NE VŠE SE V ŽIVOTĚ PODAŘÍ, aneb člověk míní, osud mění

Asi každý z nás si za svůj život nahromadil pár dní, které se nedají rozhodně považovat za šťastné. V kalendáři by je nejraději začernil, vyškrtal, zmuchlal, roztrhal na kousíčky, rozmočil ve vodě nebo, ještě lépe, v louhu, a pak ještě pro jistotu spálil.

Já jsem již pár takových dnů také posbírala. Ale snažím se k nim chovat s větší úctou, možná i proto, že si přeci jen vážím toho, že jsem je přežila, nějak se z nich vzpamatovala, a snad mě někam posunuly. V tu chvíli jsem si určitě nemyslela, kam že by mě mohl takový životní průšvih posunout, ale to člověk pochopí až s odstupem času.

Často se vracím ve svých vzpomínkách k jednomu takovému svému životnímu příběhu.

Po mnoha různých šetření a zkoumání, dostali jsme dlouho očekávanou nabídku - chlapečka do pěstounské péče. Nejdříve proběhlo několik návštěv v jeho prostředí a pak jsme si ho mohli konečně odvézt domů. Zatím jen na víkend. A v neděli ho zase přivézt zpět do kojeňáku.

Posadila jsem ho do sedačky v autě, vedle sebe. Stále jsem si ho prohlížela, chtěla jsem ho hladit po vlnitých světlých vláskách, ale nějak jsem nenašla odvahu. Sama sebe jsem přesvědčila, že bude přeci ještě dost času na hlazení a mazlení.

Vyjížděli jsme z Karlových Varů. Byl krásný slunečný den.

,,Kristiánku, tady před tebou sedí Pavel. Trošku ho už znáš. Když to všechno dobře dopadne, bude to tvůj bratr. Sice trochu divný, ale snad si nebudete moc vadit.“

Mluvila jsem, co mi jazyk přinesl, abych zaplašila nepatrnou trému, která mi ubírala na jistotě. Manžel se musel soustředit na řízení, takže si nás moc nevšímal.

Po příjezdu domů jsme Kristiánovi ukázali celý byt, včetně jeho postýlky a hraček. Nevypadal moc vyděšeně ani vyplašeně. Hned se všude rozběhl a začal vše prozkoumávat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že byl vlastně přesně ve věku, kdy jsme se s naším autistickým synem Pavlem přestěhovali do tohoto bytu. U něj to trvalo několik týdnů, než se rozběhl po svém pokoji, další měsíce, než přiběhl za námi do obýváku. Tehdy vykazoval známky velmi úzkostných stavů. Bylo to zajímavé srovnávání.

Náš syn tehdy nemluvil vůbec, i když mu bylo dva a čtvrt roku. Kristián sice také zrovna upovídaný nebyl, ale snažil se komunikovat. Neustále se dožadoval nějakého kontaktu. To bylo pro mě naprosto nové a nepoznané. A moc krásné.

První víkend, který s námi Kristián strávil, byl za námi, a vezli jsme ho zpět. Naše dojmy byly rozporuplné. Bylo to náročnější, než jsme si mysleli.

Pavla jsem neustále okřikovala: ,,Nesmíš Kristiánovi ublížit. Když ho chceš pohladit, tak musíš strašně jemně, on je ještě malinký.“ ale nebyla jsem si jista, jestli Pavel chápe, co mu říkám. Měla jsem pocit, že náš syn toho blonďatého všetečného tvorečka trpí ve svém teritoriu jen proto, že tuší, že se jedná o chvilkovou záležitost. Možná to považuje za nějaký rodičovský záchvěv mírného pomatení mysli.

Občas na mě tak koukal a dalo se mu vyčíst z jeho stále nemluvících úst: ,,Vy jste se fakt pomátli. Snad si nemyslíte, že něco takového tu snesu. Dost na tom, že jste mi přestavěli pokojík, to vám ještě prošlo. Ale jestli je to fakt kvůli tomuhle podivnému tvorovi, který se tu teď chová jako doma, tak na to rovnou zapomeňte.“ a to byl pro mě vždy jasný signál k tomu, abych okamžitě veškerou svou pozornost obrátila jeho směrem: ,, Můj milý synu, dokonce jeden z nejmilejších..“ to byl takový můj obvyklý žert, takový odlehčený druh mluvy. A pak už jsem pokračovala ve svém monologu vůči synovi, který na mě kupodivu upřeně hleděl, jako kdyby opravdu čekal, jaká duchaplnost ze mě vyleze: ,,Zkrátka a dobře, ať se ti to líbí, nebo ne, tak já s tátou si přejeme mít ještě jedno dítě, kromě tebe. A třeba se od Kristiána i ty ledasčemu přiučíš. Podívej, jak si tě prohlíží.“ Pavel nevěnoval Kristiánovi ani jeden pohled, ani na mé opakované nenásilné výzvy. Tak jsem tedy pokračovala, ale vlastně spíš už jen sama pro sebe: ,,Podívej se, jak si hezky hraje s hračkami a vidíš, jak by se s tebou chtěl kamarádit, zkus říct slovo Kristián, takhle se chlapeček jmenuje.“ nevzdávala jsem to. Kristián zatím zkoumal Pavlův plastový vodní mlýn. Okamžitě věděl, jak s takovou hračkou manipulovat. Pavel ani ve svých deseti letech nepochopil princip točení kola...

Další víkend s Kristiánem proběhl dost podobně. Jen už jsme nebyli s manželem ze všeho tak zaskočeni, protože naše představa, jak se přizpůsobit oběma dětem, měla už reálnější podklad v podobě zkušenosti z minulého víkendu. Snažili jsme se, aby obě děti byly co nejvíc v pohodě. Naše úzkostná snaha o bezproblémové chování Pavla, byla ověnčena úspěchem. Žádný větší incident se nekonal.

S nevelkými změnami proběhl i další, třetí víkend. Týden utekl jak voda a vezli jsme si Kristiána počtvrté k nám domů, tentokrát na čtyři dny. Už to byla jen formalita. S paní ředitelkou z kojeneckého ústavu jsme se domluvili, že příště si ho už odvezeme nastálo.

Cesta domů proběhla jako vždy v pohodě. Kristián už byl veselý a bylo na něm vidět, že se k nám opravdu těší. Takže i mé těšení patřičně narůstalo. Ani mě nepřekvapilo, že si Kristián pamatuje, kde má svoje věci, kam půjde spinkat, kde bude papat a mnoho jiných detailů ze společného rodinného života.

Chodili jsme na procházky, hráli si, mazlili se spolu. Byla jsem šťastná, když mi seděl na klíně a mohla jsem s ním dělat takové ty různé srandičky, co se s dětmi dělávají: Kristiánku dej mi ruku.“ nastavil dlaň a už se smál, protože věděl, co bude následovat. ,,Vařila myšička kašičku, na zeleném rendlíčku, tomu dala, tomu taky, tomu málo a tomu nic a tak se sebral a běžel do komůrky a tam se nabaštil.“ to už se Kristián smál, až se mu kudrlinky natřásaly. Musela jsem hodně vzpomínat, co ještě jsme s Pavlem zkoušeli dělat za blbinky. Většinou ho to moc nezaujalo. I teď nás jen tak jakoby z povzdálí pozoroval.

Plynul druhý den našeho společného ,,čtyřdenní.“ Seděla jsem s Kristiánem na gauči a dívali jsme se na pohádku v televizi. Pořád jsem mu něco povídala. Moc se mi líbilo na něj mluvit, protože byla vidět nějaká odezva, reagoval na vše, co říkám. To bylo úžasné. Vím, že to asi mámy normálních dětí nechápou, ale prostě Pavlovi jsem mohla říkat, co chci a bylo to většinou opravdu ,,jak do zdi.“ Ani jsem si nevšimla, že Pavel je s námi v obýváku a není úplně v pohodě.

Až po chvíli, kdy začal nespokojeně hučet, zkoušela jsem na něj mluvit. Zpětně jsem si uvědomila, že vlastně už celý den nebyl dobře naladěn. Jeho nervozita stoupala. Během krátké chvíle se proměnil v běsnícího zuřivce. Stál uprostřed pokoje. Poskakoval, křičel, mlátil se do hlavy, snažil se ze sebe strhnout oblečení. Drápal se do krku, nehtami se zarýval do kůže, až byly vidět krvavé šrámy.

Všechno se ve mně sevřelo a snažila jsem se chabě o pár slov: ,,Pavlíčku, nech toho, uklidni se, nic se neděje, všechno bude dobré.“ udělala jsem pokus o přiblížení k němu. Uprostřed cesty mi však proběhlo hlavou, jak nám paní doktorka doporučovala, abychom ho vždy nechali projít celým takovým záchvatem až do konce. Většinou to trvalo pár minut a opravdu se sám zklidnil, vyčerpáním.

Jenže teď to nebralo konce. Po dvaceti minutách neskutečného řevu a běsnění, naštěstí na jednom místě, začal lapat po dechu, byl bílý jak stěna a vypadalo to, že zkolabuje. Nechal se ode mě zachytit, odvést do pokoje a položit na postel. Tam jsem ho konejšila, mluvila na něj tak dlouho, až bylo patrné, že je v klidu.

Sedla jsem si zpátky ke Kristiánovi na gauč, ještě jsem se celá třásla z uplynulého zážitku. Podívala jsem se na něj a v tu chvíli mi bylo jasné, že by byl vždy pro mě ,,jen cizí kluk.“ O toho svého jsem měla velký strach a vědomí toho, že Kristián by byl zdrojem situací, z kterých by byl Pavel takhle moc nešťastný, posunulo mě i manžela k jasnému rozhodnutí.

Ještě týž večer jsme zavolali paní ředitelce do kojeneckého ústavu. Druhý den jsme tam Kristiána odvezli. Věděli jsme z kurzu pro pěstouny, že ho ,,vracíme“ ještě včas, než aby mu to nějak ublížilo na dušičce.

Své rozhodnutí jsme měli podložené dost racionálně, asi ani jinak jednat nešlo. I přesto loučení s chlapečkem, který mohl být náš, nebylo úplně bez slz.

Po půl roce se u mě začaly projevovat různé divné stavy psychické nevyrovnanosti. Ze začátku jsem jim nepřikládala žádný velký význam. Navštěvovala jsem psychiatričku. Stále jsem ji i sebe ujišťovala, že to s tou adopcí proběhlo dobře a že jsme udělali správně a že mě to určitě nikterak nepoznamenalo.

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni na židli, pila kávu, kouřila a přemýšlela. Najednou mě přepadl pocit, jako kdyby se mnou Kristián byl. Cítila jsem, jaké to bylo pěkné, když se mě dotýkal, vlastně úplně poprvé od té doby, jsem si začala vzpomínat na ty krásné okamžiky, které jsem s ním zažila. I když jich bylo tak strašně málo. Do té doby, celých těch půl roku, mi je mé podvědomí zakazovalo. Jako, kdyby nebyly.

Plakala jsem bez přestání, možná půl hodiny, možná hodinu. S pláčem přicházela zároveň velká úleva. Tehdy jsem se teprv doopravdy s Kristiánem rozloučila. S emocemi, bez racionálna, které mě tolik svazovalo.