DANIEL

,,Holky, víte co je nového? Prý přijede na respitku zase Daniel,“ mé tři kolegyně na mě obrátily svůj zrak, z kterého bylo snadno čitelné rozladění. Opravdu nám to lehce pokazilo zbytek odpolední siesty s kávou, kterou si vždy dopřáváme každý den i s klienty. Po zbytek jsme už nemluvily o ničem jiném.

,,Pamauješ, jak jsme ho nemohly utahat? Každá jsme s ním hodinu a půl chodily venku kolem vesnice, naše únava veliká, on byl ale jak na klíček,“  povídala Emča a naznačovala mimikou celého těla ušoupané nohy. To už se přidala i Vendula a začala vytahovat další hrůzostrašné historky, které jsme již v minulých letech s tímto dítkem zažily.

Dítko byl pohledný dvanáctiletý chlapec s těžkým mentálním postižením a s neuvěřitelnou hyperaktivitou. V životě jsem nic tak extrémního neviděla. Nebylo možné, nechat ho bez dozoru ani pár vteřin. Nakonec i jeho maminka přiznala, že mají doma dvorek s velmi vysokým bytelným plotem, kam chlapce většinou ,,vypustí,“ aby si mohla aspoň na chvíli odpočinout..Myslím, že jeho obličej, který je sice krásný a pravidelný, leč bez jakýchkoliv známek mimiky, usnadňuje jí, smířit se s takovým vypouštěním na dvorek, podobné vypouštění psa.

,,A na jak dlouho tentokrát přijede?“ vrhla nás zpátky do reality Nikola, a v jejím hlase byla znatelná naděje, že uslyší něco jako ,,asi jen pár dní.“

,,Mluvilo se asi o dvou týdnech. Hloupé je, že je to jako vždy až na konci června, což už vždycky meleme z posledního, proto se na to tak netěším,“  to už jsem ani dodávat nemusela, takhle to máme nastavené všechny.

Pravdou nevyřčenou je, že doba nevhodná na Danielův příjezd ,byla by vlastně každá, jakákoliv. Uplynulo pár dní a informace o příjezdu Daniela žádná. Přeci jen jsme se už na něj psychicky připravily a byly jsme smířené s hektickým závěrem školního roku. Nálada už byla veselejší, vyprávělo se i spousta veselejších historek prožitých s Danielem. Dokonce, jako kdybychom se na něj snad přeci jen začaly i trochu těšit. Možná v tom byl spíš i kousek zvědavosti a doufání, že se třeba za uplynulý školní rok změnil a zklidnil. Také jsme to nakonec braly jako výzvu, jak obstojíme s takto náročným klientem.

Z vedlejší místnosti jsem zaslechla zvonění telefonu. Překvapený a ustaraný hlas naší vedoucí Emči, která do sluchátka jen úsečně párkrát odpověděla ,,to je strašné“, nevěstil nic dobrého.

,,Kdo to volal, co se stalo?“ ptala jsem se hned, jak domluvila.

,,To byla ředitelka. Daniel nepřijede. Už nikdy nepřijede. Včera ho přejelo auto, zemřel na místě. Prý se mámě vytrhl na ulici a vběhl přímo pod něj.“

Nebylo k tomu co říct. Všechny jsme se vrátily do svých dílniček ke klientům, zabořily se do práce a snažily se zaplašit chmurný okamžik. Bylo o čem přemýšlet.